Přidat názor k článku Samovolný potrat - a co přišlo potom...

Mam dve deti a pokazde, kdyz jsem zjistila, ze jsem tehotna, tak jsem si prinejmensim prvni trimestr tehotenstvi podvedome nechtela pripustit, ze to tak je (i kdyz jsem se na miminko tesila....). Bala jsem se totiz toho, ze bych mohla samovolne potratit, proto jsem sve tehotenstvi prozrazovala vetsinou az v okamziku, kdy to na me zacalo byt videt (konec 4.mesice). Kdyz moje kamaradka otehotnela (po roce snazeni), byla jsem prvni, kdo vedel o jejim tehotenstvi, ve 4.tydnu uz planovala, kde a jak bude rodit, a chystala se to oznamit svemu sirokemu okoli i zamestnavateli. Nekolik dni pred Vanoci jsem s ni byla na prochazce a a jako "zkusena rodicka" jsem ji rikala, jestli si tuhle krasnou zpravu nechce nechat s manzelem chvili jenom pro sebe a tesit se z ni jenom oni dva, ze prvni trimestr je velmi nachylny na moznost potratu...Druhy den na to mi kamaradka volala, ze je v nemocnici, ze zacala v noci krvacet a ze potratila...Nemela jsem slov, jeji zprava me hrozne moc zasahla, pripadala jsem si jako posel spatnych zprav, jako bych ji tenhle hrozny zazitek predurcila svymi slovy.... Ackoliv jsem se ji snazila povzbudit, utesit, tak jsem se citila trapne a podvedome vina za to, co se ji stalo...(samozrejme to neni pravda, ale podvedomi je mnohdy silnejsi nez rozum....). Ac to muze znit divne, od te doby nase vztahy ochladly, ona se prede mnou uzavrela a pote, co se ji po dalsim roce narodil zdravy kluk (sve tehotenstvi mi prozradila na konci prvniho trimestru jako posledni ze svych kamaradek...), tak prestala komunikovat uplne - pry ji syn velmi zamestnava, pry mame odlisne zivotni hodnoty a pry se nemuze zbavit odcizeni, ktere mezi nas vlezlo...Je mi to opravdu velmi lito, nevim, co mam delat - ona se se mnou o tom bavit nechce.... TAk takhle jsem prisla o kamaradku....