Přidat názor k článku Samovolný potrat - a co přišlo potom...

...musim se priznat, ze je pro me dodneska trochu neprijemne o tom mluvit, protoze je mi lito, co se stalo a opravdu, opravdu jsem v te dobe byla zmatena a nevedela jsem, jak na zpravu o potratu kamaradky reagovat. Vsechny vety utechy a povzbuzeni, co jsem ji rikala, mi prisly jako fraze...Nakonec jsem doufala, ze se pres tohle bolestive obdobi dostane v pohode i diky tomu, ze ma za manzela psychologa, ktery ji urcite podpori a pomuze to prekonat. Stalo se tak, ona uz o tom nechce mluvit, bohuzel uz nechce mluvit ani se mnou...A ted trochu obecne: nekdy mi prijde, ze v dnesni dobe prozivame ztratu nenarozeneho ditete mnohem intenzivneji i kvuli faktu, ze materstvi odkladame na pozdejsi dobu (nejdrive vzdelani, potom budovani kariery, existencni zajisteni, uzivani si zivota....atd). A kdyz po nekolika letech tajneho touzeni po diteti (biologicke hodiny tikaji) nakonec otehotnime, upneme se na onen zazrak splozeni tak, ze kdyz si nase telo samo rekne, ze se embryo nevyviji dobre a tehotenstvi ukonci, tak to povazujeme za konec sveta a absolutni selhani... V poradu BBC jsem se dokonce dozvedela, ze kazda 3. zena alespon jednou v zivote potrati a ani o tom nemusi vedet, protoze velke procento samovolnych potratu probehne behem 3-4.tydnu tehotenstvi (tedy nez si stihneme udelat tehotensky test) a pozna se pouze bolestivejsi a silnejsi menstruaci....Kazdopadne preji vsem (i po tehle chmurnych uvahach) hezky den. M.