Přidat názor k článku Samovolný potrat - a co přišlo potom...

Po zaváhání sem přece jen chci přidat svoji docela čerstvou zkušenost. Před pěti dny jsem přišla k Apolináři kvůli krvácení v 10tt. Opakovaně se prokázalo, že jde o zamlklý potrat a druhý den ráno mi provedli revizi. Po operaci jsem byla odvezena na pokoj s maminkou předčasně narozených dvojčátek, pro kterou neměli na šestinedělí místo. Navzájem jsme se podporovaly, když nám nebylo hej. Fyzicky jsem na tom nebyla špatně, ale trápila jsem se ztrátou miminka, na které jsme se s celou rodinou těšili a připravovali se na jeho narození. V podvečer k nám přivezli další šestinedělku, které se narodilo zdravé dítě. Bohužel ji nikdo neupozornil na to, že se na pokoji nachází ženy, které takové štěstí neměly, a veškerý čas trávila telefonováním a hlasitým popisováním jak o dítě pečuje, jak je rodina šťastná a jakou oslavu pro známé uspořádají. Druhá maminka, jejíž jedno z dětí bylo v ohrožení života, z pokoje raději odešla, já jsem byla po zákroku ještě zesláblá, takže jsem zůstala ležet a nechtěně všechny tyhle hovory poslouchala. Po nějaké době už jsem to nezvládla, vyběhla jsem na chodbu a rozplakala se. Sestřička se mne hned ujala, vysvětlila mi situaci na šestinedělí a nabídla, že zavolá lékaře, aby mi pomohl situaci vyřešit.
Po několika minutách se dostavil MUDr. Fait. Zeptal se mě, jestli chci odejít domů. Odpověděla jsem mu v dobré víře ve vyřešení situace, že nechci odejít, že jen prosím o přeložení na jiný pokoj, protože je to pro mě těžká situace, když pokoj sdílí žena, která úspěšně porodila zdravé dítě, a já, které nenarozené dítě právě zemřelo. Zmíněný doktor s tzv. „profesionálním úsměvem“ na tváři poznamenal, že říkat TOMU dítě je trochu neadekvátní, a cynicky dodal: „A navíc vám neumřelo dneska, ale už před čtrnácti dny.“
Dost zaskočena takovou reakcí jsem znovu požádala, jestli bych mohla být přeložena na lůžko v jiném pokoji. MUDr. F. se nezmínil, jestli mají nebo nemají na oddělení jiná volná lůžka, jen mi odsekl, že mě tu nebudou „pro nic za nic stěhovat z postele na postel“. Pak se mě znovu zeptal, zda tedy hodlám odejít domů, a já jsem znovu zopakovala, že předčasně odejít nechci, protože nebydlím v Praze, manžel je doma se třemi malými dětmi a nevím, jak bych si v osm hodin večer sháněla odvoz. On mě zřejmě ani neposlouchal, protože mě vzápětí obvinil z toho, že „útočím na tu maminku proto, že porodila zdravé dítě, a že až sama někdy porodím, pochopím její radost z dítěte.“ Ohradila jsem se, že mám tři děti, takže dobře vím, co je radost z dítěte, a že jsem neřekla ani slovo proti té mamince. MUDr. Fait mne nenechal dokončit větu a sarkasticky poznamenal: „Takže vy máte tři děti, ale teď se ve vás ozvala taková žárlivost…“ V té chvíli už jsem neudržela své emoce na uzdě a vyčetla Dr. Faitovi, že vůbec neví, o čem mluví, protože on nikdy ani nerodil ani nepotratil, a že se mi nelíbí, jakým způsobem se mnou jedná. MUDr. Fait znovu zopakoval svou otázku, zda hodlám odejít domů. Viděla jsem, že diskuse stejně k jinému závěru nepovede, a proto mi nezbylo, než souhlasit s neplánovaným večerním odchodem z nemocnice.
MUDR. Fait za celou dobu rozhovoru neprojevil ani náznak empatie, neposkytl mi ani slovo podpory, nepokusil se situaci vyřešit jinak, než opakovanou snahou o můj okamžitý odchod z nemocnice. Domnívám se, že základní pravidla dobré mezilidské komunikace patří do nezbytné výbavy odborné kompetence lékaře, zejména na gynekologicko-porodnickém oddělení, kde se lékař každodenně setkává s pacientkami v emočně náročných situacích. MUDr. Fait zřejmě slyšel o asertivitě, avšak nikoli o empatii a prosté lidské účasti.