Přidat názor k článku Samovolný potrat - a co přišlo potom...

Martino,
to je mi moc líto. V tomhle jsem měla částečně štěstí, všichni doktoři i sestry v nemocnici i moje gynekoložka se ke mně chovali s pochopením a povzbuzením, X-krát jsem slyšela věty typu: "To je mi líto, tak snad se příště uvidíme při radostnější události o dvě patra výš" (tam byla porodnice) apod.
Na druhou stranu, na opačném konci chodby byl pokoj pro ženy po císaři. Miminka jim vozili jenom na kojení, i přes to to bylo docela často. Přes den se ten miminkovský pláč přehlušil, ale v noci to bylo jako kdyby mi někdo rval srdce z těla. Nechtěla jsem brečet na pokoji, taky jsem vyšla na chodbu a bulela tam. Takže Ti rozumím, jak to muselo bolet - a ještě mít to dítě na pokoji, i s chlubivou maminkou... :-(
Snad se to zdravotnictví taky u nás v ČR postupně zlepšuje a podobných tvrďáků kapku ubude. A všem maminám po smutném zážitku přeju nové radosti a aby přebolely ty staré bolesti...