Víte, ve společnosti je zažité klišé o ženách zlatokopkách, které muže dřou z kůže, on živí rodinu a žena se s ním pak rozvede, aby jej oškubala o vše. Ale v pravém reálném životě vidím bohužel pravý opak; Žiju na malé vesnici, mám kamarádku. Přes den šije v dílně, v 16.00 běží pro děti do školky, pak s nimi a se svou mámou na pole, kolem dobytka, pak děti uloží a zase šije, třeba do 2 do rána. A její muž? Když má štěstí, moc se neopije a nechá ji šít. Když nemá štěstí, skončí občas s modřinou. Když se chtěla rozvést, celá vesnice byla proti ní, babky se před ní uflusávaly, že ničí rodinu. Ale ona jen chtěla chránit děti před opilcem a začít žít normálně. A řeči že to měla vědět dřív - nevěděl to nikdo že to bude takový ochlasta, jevil se jako velmi fajn muž. Další kamošku muž podváděl, udělal si dítě s jinou, odstěhovala se tedy k rodičům. Neustále jí vyčítají "ostudu" a že rozbila rodinu.Měla být ticho a "obětovat se". Než se rozvedla, manžel nasekal dluhy které jí dodnes strhává exekutor z platu. Manžel nepracuje, dluhy neplatí, teď s velkou slávou začal platit alimenty s průpovídkami o oškubaném manželovi. A takových případů je víc. Já mám "dobrého" manžela. Ale u něj sem feministka, která si ničeho neváží; rozuměj - chci aby se podílel na domácnosti. Co si to dovoluji, on je živitel. Ale já také chodím do práce a vyděláme stejně. Tak proč on lehne k TV a já kmitám jak divá, aby byla večeře, úkoly s dětmi apod? Proč já sem terčem kritiky když nestíhám umýt okna?Když se na to zlobím, matka mi nadává jak mám být vděčná. Proboha za co? Za to že nechlastá, nepodvádí a neutrácí v kasinech? Proč my ženy máme být vděčné za věci, které by měly být samozřejmé? Muži jsou často rozmazlení a sebestřední, a děláme si to samy, jako matky a také jako poslušné manželky. Ale já udělám vše abych svého syna takto nevychovala.
Předchozí