Mne hlavně udivuje to nastavení priorit… OK, jsem třeba z jiného vesmíru, ale věděla jsem vždycky poměrně přesně, jaký by měl být muž, kterého bych si přála mít za partnera. Taky jsem chodila/žila s pár zoufalci, ale nikdy jsem je nebrala jako PARTNERY. Obvykle mi jich zpočátku bylo líto, neboť jsem naivně skočila na jejich fňukání a stesky a chtěla jsem jim pomoct. Když mi s konečnou platností došlo, že jsou to neschopní mamánci nebo totální ztroskotanci, už jsem jen přemýšlela, jak se jich zbavit, aby je to moc nebolelo, protože jsem holt takový hodný blbeček. A sorry, být chlap, takhle nastavená kritéria mne uráží. Jestli někdo potřebuje chlapa proto, aby mu daroval semeno na miminko, protože má zbytnělou potřebu muckat se s někým, kdo se nemůže bránit a komu vyhovuje být alespoň pár let závislý a pasivní, aby po sobě sklápěl prkýnko, vynášel koš a přinášel výplatu, asi se měl spíš narodit jako včelí královna. Ta nepotřebuje ani tu výplatu, od toho má dělnice…
Předchozí