Přidat názor k článku Úděl nás žen? Toužit po dětech a starat se o chlapa!

Žženo, už jsme na sebe narazily. Chci říct, že stavět na tom, aby bylo "hlavně miminko" je naprostý nesmysl. Musím říct, že k podobnému modelu mě dost často přirovnávali. Protože jsem šla hlavně po tom, abych měla prima rodinu, tj. abychom si rozuměli s manželem, a až přijdou děti, abychom spolu všichni dobře vycházeli. Což někdo může lehce zaměnit - obzvláště Husákovy děti, moji vrstevníci, kteří nezřídka nejdřív budovali kariéru a užívali si - a až pak teprve chtěli rodinu a děti. Já měla v sobě model - fajn pár, fajn rodiče, fajn děti, fajn práce, fajn hospodyňka.

Mno. Jako matka dítěte, které se nakonec ukázalo postižené, vidím pár základních věcí: za prvé - iluze báječnosti mateřství: nabourat ji může samo miminko už pár týdnů po narození - když má obrácený režim, nechce pít, má koliku, stále pláče (naše dítko bylo ještě hotový andílek); za druhé - je strašně důležité, aby byl spoleh na partnera - může se ukázat jako problematické zdraví dítěte, zdraví matky, anebo když je mamina OK a dítě pohodové, minimálně si troufám říct, že táta může život dítěti dobře obohacovat a zpestřovat, a samozřejmě může ulehčovat i samotné mamince dítěte; za třetí - i když dítě nebylo tím nejprvnějším a nejhlavnějším v mém životě, bylo a je pro mě přesto poměrně důležité, čili jak z hlediska vzájemných vztahů, tak z hlediska toho, abychom mu zajistili dobrou péči a dobrou výchovu; měla jsem i jistá očekávání - že když se budu snažit, vychovám prima kluka nebo holčinu, ze kterých jednou vyrostou fajn dospěláci: ve věku 10 let synovi diagnostikovali Aspergerův syndrom, což je porucha blízká autismu - děti s AS mají problémy s komunikací, s vnímáním sociálních signálů, mohou mít enormě citlivé smysly, mají problém s přijímáním změn - potřebují mít vše pod kontrolou, z čehož mmj. vyplývá i riziko negativních reakcí na selhání sám sebe i okolí apod. Pro mě jako jeho matku pak znamená jeho dg. hlavně důsledky v praxi - selhává jako dítě, jako žák, nezvládá, nechce se mu žít, dostává afektivní záchvaty... Neříkám, že takové dítě se narodí i autorce článku; jen ukazuji, jak ošidné je doufat v dítě jako v cíl života. Ten cíl, když už, by měl být partner, který bude schopen případné podobné průšvihy spolunést. Ale předtím by mělo být ještě srovnání si hodnotového žebříčku - dítě by nemělo být smyslem života už jen proto, že když se máma na dítě "upne" a nemá nic jiného, v určitých kritických chvílích může od svého dítěte očekávat víc, než co jí to dítě může dát. Kdyby například můj syn byl zdravý a rozhodl se, že on nezaloží rodinu (jakože po tom zcela přirozeně toužím a jeho věci a hračky schovávám pro vnoučata ), že místo toho půjde do Afriky pomáhat domorodcům i s rizikem, že se nedočká Kristových let, měla bych já být připravena ho pustit - protože to už je JEHO život, JEHO volba - a já bych neměla na něj klást své vlastní (sobecké) cíle, touhy a nároky. (A že tenhle postoj znám na vlastní kůži víc než dobře!)