Přidat názor k článku Samovolný potrat - a co přišlo potom...

Právě jsem se vrátila z nemocnice, kde jsem samovolně potratila naše miminko. I když to byl časný potrat, v 7t.t. jsem psychicky úplně dole. Mám sice už dva docela velké kluky,8 a 13 ale podruhé jsem se vdala a můj muž, když jsme zjistili, že jsem těhotná, mi každé ráno při probuzení říkal - těším se na miminko. Těšili jsme se oba a o to víc to teď bolí. Když jsem věděla,že čekám miminko s milovaným mužem, připadala jsem si jak královna, teď si připadám jako nějaká nepotřebná popelnice.Je to vážné moc těžké ale vím že nemá cenu zabývat otázkou proč zrovna já. Ocenila jsem moc článek Hanky a líbí se mi myšlenka jejího muže, že potřeba užít ten čas, který neplánovaně vznikl jen a jen pro sebe, než přijdou ta vysněná miminka. Zkusím to taky tak. Přeji všem, které se ocitly ve stejné situaci hodně síly a věřím, že čas to zahojí a bude lépe a budeme zase rády že jsme na světě.