Přidat názor k článku Samovolný potrat - a co přišlo potom...

Májo,
to je strašně smutný. Úplně mě bolelo u srdce, když jsem si jenom pokusila představit, jak Ti asi muselo být (a asi ještě občas dneska je).
Můžu Tě jenom ujistit, že člověk dokáže překonat strašně moc věcí. Já byla v dětství zneužívaná jedním "strejdou", celé dětství strašně řezaná (tehdy se věřilo tomu že je škoda každé rány která padne vedle), rodiče, kteří byli pro jiná manželství vzorem, se rozvedli, když jsem byla v pubertě, později jsem taky strašně brečela pro jednoho kluka po roce vztahu (myslela jsem že se roztrhnu uvnitř vejpůl), taky jsem "dala" chlapům kteří si to nezasloužili a cítila se pak všelijak... Dneska je to všechno za mnou jako špatnej sen. O potratu jsem psala taky, to byla taky rána.Je pravda, že už jsem nikdy nebyla bláznivě zamilovaná jako dřív, ale naučila jsem se vážit sama sebe, přecházet některé věci s nadhledem, které mě dřív ničily, potkala jsem báječnýho chlapa, který je tím nejlepším pod sluncem, máme dvě malý holčičky... Konec dobrý, všechno dobré.
Tobě moc přeju, abys našla kolem sebe pár kamarádek, který o Tebe budou mít opravdový zájem, občas Tě poplácají po rameni, povzbudí, obejmou... A jednou i toho báječnýho mužskýho, takovýho kterej si Tě zaslouží, a s ním krásnou rodinku.
Mimochodem, nejsi někde na Plzeňsku? Kdybys chtěla, tak bychom se občas mohly vidět. Nebo mi třeba můžeš písnout na e-mail (je aktivní po kliknutí na moje jméno) a můžem si aspoň psát. Když budeš chtít, klidně se ozvi.
Posílám trochu radosti do srdíčka,
Hanka