Přidat názor k článku Samovolný potrat - a co přišlo potom...

Ahojky všem,
děkuji za ta slova, jsou pravdivá!

Psychiatr mi byl doporučen potom co jsem udělala, a dokonce jsem tam i jednou byla, ale neschledávám na tom nic kladného, nepomohlo mě to, ba naopak otevřelo staré rány. Depresiva nechci!!! Nechci být někdo jiný! CHci se z toho dostat sama, zuby nehty a už to že jsem to neskončila je pro mě motor jít dál!
Nezapomenu na něho, bylo to nádherné žití, poznala jsem plno jeho chyb a tolerovala je! To on ne a nedal mi šanci! To že by mě nechal zemřít vím! Nikdo!!!! by mě v tom nezabránil, musela jsem bojovat sama a sama jsem se z toho dna zvedla a jsem na to hrdá. Máte pravdu, čas pomůže a nejde to hned! Jen se cítím občas tak moc sama i když jsem mezi lidma, tak mě nikdo večer před spaním nehladí po vlasech a nelíbá na šíji. Neobjímá! A tak moc mi to chybí! Od té strašné události mě nikdo nedokázal utěšit a nikomu jsem se nemohla vyplakat v náručí. Maminku a tátu do toho nechci tahat....nechci aby se trápili se mnou, prakticky je to uz minulostí nechci aby mě litovali a byli opatrní na každé slovíčko! Jedině doma jsem tímto svobodná, cítím se tam nejlépe, ale jsou tak daleko. Držím to stále v sobě jko tajemství!

Napadlo mě odejít zpátky na Moravu, vrátit se k mámě tátovi, najít si novou práci, nevidět ho tady! Ale neopustím to tady! Nedám moje milované město, které jsem sama dobyla, kde jsem skoro jako doma a kde chci mít jednou domov a rodinu! Ale bojovat je někdy tak těžké.