Přidat názor k článku Oči - tak prázdné a pusté!

Máme s manželem 3 adoptované děti,od věku14 měs.,3 měs. a 15.měsíců.Také nebylo všechno snadné,zvláště mě bolelo nepochopení od příbuzných.Přesto své děti milujeme jako vlastní,protože pro nás vlastní jsou.Protože věříme v Boha,děkujeme za Mu denně za ně za všechny.Dnes jsou ve věku necelých 17, 14, a 12 let a my velice těžce prožíváme jejich pubertu.Nesmírně trpím,nebot´mi dávají najevo svou nelásku,někdy i nenávist.Denně řešíme problémy,některé ani neřešíme,nebot´o nich nevíme.Chodíme do školy,na sociálku,na policii,k lékařům,psychologům.Kdo neví,co je to být urážený,napadaný,okrádaný,obelhávaný a všelijak jinak ponižovaný a týraný jen proto,že si někoho z lásky vzal za vlastního,ten neví, co je to být rodičem.
Kdyby mi někdo dal radu nebo slovo útěchy,moc by mi pomohl,nebot´i já pláču dojetím nad krásným článkem,protože si moc dobře pamatuji,jakou radost a štěstí jsem prožívala,když jsem své děti poprvé dostala do náruče.