Přidat názor k článku Ubrečená Lucinka

Míšo, jestli Tě to uklidní, měla jsem s prvním synem něco podobného. Přesně tak jsem si říkala, že bych další už nezvládla a opravdu jsem nechtěla tohle podstupovat znovu. V noci se budil do dvou a půl let, na WC jsem taky nemohla sama, nikdo ho nechtěl hlídat, protože taky jen řval a řval, že chce maminku. Přiznám se, že jsem chvílemi nevěděla, jestli to vydržím a nebo mu v afektu ublížím. Naštěstí jsem to vydržela a neublížila. Když jsem v jeho čtyřech letech neplánovaně otěhotněla (brala jsem rok ATB kvůli infekci pánve a nemohla jsem brát antikoncepci, gynekolog stejně řekl, že to bylo v takovém stavu, že mi to pravděpodobně způsobí srůsty, zjizvení a neplodnost), byla jsem z toho docela rozhozená. Ale na interrupci bych nešla, dr. zkonzultoval případ s genetikem, protože pořád probíhala moje léčba. Ale to je vedlejší. Těhotenství bylo úplně jiné, porod taky úplně jiný a narodila se holčička, které je teď deset let a já o ní od malička říkám, že to je dítě za odměnu...Fakt. Dneska jsem moc šťastná, že ji mám. A - málem bych zapomněla - Kubovi bude 14 a je to pohodový kluk. Oproti jiným puberťákům sto a jedna. Asi si to vybral v dětství...
Takže kdybys třeba změnila názor...