Přidat názor k článku Ubrečená Lucinka

Mně připadá, že ta doktorka nemá pravdu, že by byla vada to brečící miminko chovat. Malý kojenec kolem půl roku starý má podle mě právo na téměř neustálou přítomnost matky, a na chování miminka při jeho pláči nevidím nic špatného. Asi bych to řešila umístěním dítěte do šátku na záda - jako ženské v Africe. Tak by vidělo, že pozornost matky mít stále nemůže, že má maminka i jinou práci, ale neustále by tělesně cítilo její přítomnost, tlukot srdce, což by bylo podle mě přirozené a pro dítě dodávající pocit bezpečí na světě. Podle mě brečící kojenci, pokud je netrápí fyzický problém, se možná zatím na světě necítí bezpečně a volají o pomoc.
Když se ponechají brečet bez pomoci, ještě více se myslím znejistí. A pak právě toto může sklouznot do chorobné závislosti na rodičích a vynucování si jejich pozornosti i ve věku, kdy už by přirozeně samostatnější mělo být.

Takže já jsem pro, aby děti dostaly dobrý "chovací" základ. Jako malé, když ještě kloudně nevědí, co se s nimi na světě děje, tak určitě nejednají vypočítavě, jak je jim přičítáno. Proto navrhuji co nejvíc chování je matka schopna poskytnout, což dítěti dodá jistotu k tomu, aby potom samo bez bázně od ní vykročilo sebejistě zkoumat svět.

Ale dítě, které si zvyklo, že na jeho právoplatné a přirozené potřeby už ani v miminkovském věku nikdo nereaguje, z důvodů, aby se osamostatnilo? Jakou si tedy udělá představu o světě? Bude mít spíš ze všeho stres, všechny nové situace bude těžko nést, bude na sebe možná upozorňovat a celkově po celý svůj život svoje okolí zatěžovat víc, než je zdrávo.

Takže myslím,že ten počáteční "vklad" za to stojí.