Přidat názor k článku Ubrečená Lucinka

Tohle se mi stalo s několika věcmi taky. Že jsem to své děti neučila a oni se to naučily samy - řvát že něco chtějí nebo tak. Příklad: Když byl syn malinký, z porodnice přivezený, neučila jsem ho spinkat za naprostého ticha. Prostě nějaký rámus být musel, aby nemusela tehdy tříletá dcerka chodit po špičkách, ale třeba si vedle postýlky hrála, sem tam něco ťuklo, občas jsme promluvili. Čas uběhl a ono povídání jednou synka vzbudilo a řval. Spal jen 30 minut, byl nevyspalý, no hrůza. Ale nějak mi to nedošlo, takže šel zase příště spát, někdo klasicky polohlasně promluvil - a řev. No a když najednou zjistíte, že dítko spí takhle jen 2x30 minut za den a že nestíháte nic a že ho cokoliv vzbudí... no, kdo by nezačal tiše zavírat dveře, napomínat dcerku a chodit po špičkách? COKOLIV, hlavně ať spí déle než 30 minut.
Teď mě hned další případ nenapadá, ale prostě se tohle děje. Nastane zlom, dítko dospěje nebo tak něco, já nevím, nerozumím tomu.
Každopádně - po takovém vývoji - postěžovala jsem si někomu, že syn málo spí, tak 30 minut a cokoliv ho vzbudí a bylo mi vpáleno: Se nediv, když sis ho rozmazlila na ticho, to moje děti...

Těžká na tom všem je jedna věc. Když to člověk zrovna prožívá, když je v tom, když je nevyspalý, když se resty množí, když si chce na chvilku odpočinout, užít manžela nebo starší dítko, když si chce jednou vyjít s někým ven a ono nic z toho nejde, protože je pořád jako v zajetí, raní i dobře míněné rady.

Měla jsem kruté šestinedělí s dcerkou a možná asi celý půlrok, ale dnes už je to mlhavá vzpomínka, které se dokážu zasmát a říct: jo, s Verunkou jsme za noc naspali 4,5 hodiny a to ještě po kouskách. Ale tenkrát mi to přišlo jako konec světa. (A on to možná malý konec soukromého světa byl. )