Přidat názor k článku Ubrečená Lucinka

mě moc pomohlo prostě opustit představy o tom, jak by to MĚLO BÝT. Tedy, že mimnko jí po 3 hodinách, že musí spát samo v postýlce, že ho nemám moc nosit, abych si ho nerozmazlila, že ho mám občas nechat vybrečet...

Jakmile jsem se vykašlala na to, JAK BYCH TO MĚLA DĚLAT a dělala jsem to, jak to bylo potřeba, situace se skoro zázrakem začala lepšit - dítě se zklidnilo, líp spalo (jo, v naší posteli s přístupem ke kojení), brekot ustával a trval kratší doby...

Hodně se tu zmiňoval šátek - i u nás pomohl. Ovšem nosila jsem takřka celodenně a i když se v něm dítěti chvíli nelíbilo a já jsme potřebovala něco dodělat, musel vydržet - a vydržel. V šátku se pomalu učil odkládat naplnění svých potřeb, učil se tam zvládat frustrace a pak se postupně krátila i doba nošení. V roce jsem ho nosila už jen tak kolem 2 hodin denně (chodil, v kočárku nechtěl být vůbec, tak jsme ho nepoužívali - kdo by se s ním tlačil, navíc mě z tlačení kočáru bolela záda).

Mám zkušenost jen s jedním brečounem, nedá se to generalizovat. Ale pokud dáš na instintky a vzdáš se představ "jak to má být", dobře poznáš hranici, kdy dítě zkouší přejít na stranu malého tyrana (tak, jak to míní Prekopová) a v tu chvíli si to ustojíš.