Milá unavená maminko, když jsem četla váš článek, vrátilo mě to o šest let zpět, kdy se nám narodilo naše první dítě. Podotýkám, že to byla také holčička, pohybově rozhodně žádný blesk, ale já na ní měla veškerý čas a mohla jsem se jí maximálně věnovat. Když slyším moudrá doporučení paní doktorky, chce se mi za vás brečet. Protože každá rada, ať sebelépe míněná je jen rada od někoho, kdo takový stres nezažívá a vůbec neví, o co jde. Naše malá usurpátorka dokázala proplakat dlouhé hodiny i dny, absolvovali jsme s ní x vyšetření po nemocnicích, dokonce jsme šli i na dětskou psychiatrii, protože už jsme byli s manželem na pokraji zhroucení. Napsali nám pro ni i sirup na uklidnění, ale měla po něm úplně opačné reakce a já pocit, že ze svého dítěte dělám blázna a jí trápím. Pokud totiž nedostávala maximální pozornost, bylo zle a řev se od nás ozýval tak, že by nám sociálka snad ani nevěřila, že holčičku netrápíme. Zlepšovat se nezačalo nic tím, že bychom Andrejce péči odmítali, nechali ji plakat, jen jsme ji v roce přestěhovali na noc do vedlejšího pokoje, abychom se aspoň trošku vyspali a chodili jsme k ní jen tehdy, když už byl pláč opravdu hrozný. Nejdříve mockrát za noc, pak ještě tak 2-3x za noc. A světe div se, ona začala po cca dvou týdnech lépe spinkat v noci, pak i přes den a začala být i při hraní méně přecitlivělá a afektovaná, pokud jsem se jí okamžitě nevěnovala.
Je pravda, že náš Malý tyran ( mimochodem dobrá knížka od dr. Prekopové) se srovnával delší dobu a pořád, i teď když je z ní předškoláček a má dvouletého brášku, má tendenci s námi manipulovat. Ale čím je starší, tím je lepší. A za ta léta stresů a nervů jsem si přečetla nepřeberné množství článků a knížek na tohle téma a většinou se odborníci shodovali v tom, že tyto děti jsou nadměrně inteligentní a prostě jen potřebují hodně podnětů a neumějí si s tím sami poradit, když musejí také odpočívat. Pokud mohu ze své zkušenosti radit, mám jedinou radu, nenechejte si od nikoho moc radit a zkuste spoléhat jen na svůj instinkt, ono to i u nás nakonec bylo to nejlepší, co se dalo dělat.
Teď si sedím v klidu u počítače, náš malý spinká v postýlce, Andrejka sleduje pohádku v televizi a občas se přiběhne přesvědčit, jestli jsem ji neopustila. I když už je slečna, pořád má pocit, že se může stát, že se jí ztratím, takže se jistí
Je zlatíčko, mám z ní radost, ale děkuji bohu, že jsem to tehdy přežila a už nikdy bych to nechtěla zažít, opravdu jsme si sáhli s manželem až na dno.
Teď mi nakukuje přes rameno a já vám přeji, aby jste první léta taky zdárně přežila a za pár let se tomu mohla také jen pousmát
) Mějte se krásně, přeji vám hodně energie a pevné nervy. Dáša