Přidat názor k článku Proč si kluci chtějí hrát se zbraněmi?

Když jsem byl prcek sotva chodící tak "holčičí" kočárek mé starší sestřenice byl mou jistotou v pohybu - díky němu jsem se prý naučil brzy chodit a tlačil ho před sebou pořád. To, že je to "holčičí" mne nezajímalo, ani jsem na to neměl zdaleka tolik rozumu abych to mohl pochopit a rodiče mi to nevymlouvali. Já to dneska u synátora taky neřeším - pokud je doma s manželkou, tak spolu stále vaří (válí svůj malý kousek těsta, podává bezpečné kusy náčiní, hrdě uklízí nádobí z myčky a dnes už dokonce za dozoru mixuje). Když je se mnou tak zase háže písek do míchačky (až na ty trefy obstojně), kátruje, tahá svý kolečko s lopatou atd. - zkrátka ho necháme napodobovat vše co vidí a hrát si téměř se vším bezpečným. Moc hraček nemá, ale tráví hodně času venku a jelikož je mezi vrstevníky jediný kluk (jinak kolem samé nevěsty) tak i panenky jsou častou hračkou. Zbraně taky vidím nerad, ale on si pistoli udělá ze všeho - vezme koště a: Pif paf - puška je na světě aniž by ji někdy dostal. S dětskou fantazií ani zbraně kupuvat nemusíte a stejně je mít budou.
Holčičí hračky mi nevadí (taky se občas rád pojímám v kuchyni, dokážu vyžehlit, pověsit prádlo, vytřít, vyluxovat, utřít prach apod - je ale fakt že si raději najdu na práci něco venku kolem baráku), ale když začne tchýně převlíkat prcka do holčičích hadrů (bydlí u ní malá neteř), tak taky skřípu zubama a mumlám cosi o starých pitomcích.