Proč si kluci chtějí hrát se zbraněmi?

Marek je pánem značného arzenálu zbraní: dva dřevěné meče, malá sekera ze dřeva, vojenská sekera, která je delší než on sám, kolt a dlouhý plastový nůž. Svůj poklad ukrývá čtyřletý chlapec v přepravce hned vedle postele. "Nyní si nejraději hraje na rytíře," vysvětluje máma s úsměvem, když ukazuje synův poklad návštěvníkům. Téměř všichni umí ocenit tyto hračky a považují je za "třídu". Nedávno však přišla na návštěvu dvě děvčata ze sousedství a chtěla si s Markem pohrát, s jeho výzbrojí si však nevěděla rady. "Možná to s bojovými hračkami trochu přehání," říká maminka rozpačitě svému muži poté, co dámská návštěva odešla. "Ale proč, to je úplně normální. Chlapci jsou takoví," utěšuje ji manžel. "Já jsem byl v jeho věku stejný!"

Důvody, proč si děti rády hrají se zbraněmi

Chlapci milují hru s pistolemi, puškami, meči, luky a praky. Často už ve věku od tří čtyř let. "Je to jednoduše dáno odlišnou výchovou děvčat a chlapců," vysvětluje odborník na výchovu prof. Peter Struck. "Tátové se svými syny v rámci hry zápasí a ,perou se' a očekávají od nich odvahu, sílu a připravenost jít do rizika." Zbraň v ruce - i když je jen z plastu - dodává dětem pocit síly a kontroly. To chlapce láká.

K tomu je třeba přidat ultrasilné a "neohrožené" vzory, které na děti mají obrovský vliv: Svalnatí superhrdinové, římští legionáři, policisté a bojoví roboti v knihách, v televizi a v neposlední řadě i v regálech s hračkami "udávají tón". A přesně takoví chtějí být i chlapci.

Zájem o zbraně je kulturně daný a není, jak bychom předpokládali, záležitostí genů. Mezi vrstevníky se tento zájem ještě posiluje - kdo dostane od babičky "opravdový" meč, boduje u svých kamarádů ve školce a ti mu závidí. Už jen pohled na obyčejný "dřevěňák" dokáže někdy v dětských očkách vyčarovat záblesk, a pokud zbraň ještě k tomu dobře "pasuje" do ruky, je možné s ní hned vyjít do boje proti rytířům a zlodějům.

Nadšení pro hru se zbraněmi - žádný důvod k obavám

Rodiče se absolutně nemusí obávat toho, když se jejich děti oddají bojovým hrám: za prvé, podle odborníků patří hry se silou a násilím jednoduše k vývoji dítěte. A za druhé, příliš dramatické bojové fáze zpravidla mizí už po několika měsících samy od sebe. Pokud si dítě dostatečně zahrálo na všechny hrdiny (kovboje a indiány, rytíře a dobyvatele, zloděje a policajty), postupně ho hry tohoto typu přestanou bavit. A viditelně klesá i zájem o samotné hraní se zbraněmi, jakmile dítě nastoupí do první třídy základní školy.

Eva: "Svého staršího syna jsem se snažila důsledně izolovat od jakýchkoliv hraček, které evokují zbraně, ale zkuste to v dnešním světě! Syn na mě prosebně upíral očka v každém hračkářství nad každým mečem či dětskou puškou, ale nekoupila jsem a nepovolila jsem to koupit ani ostatním členům rodiny. Až jednou, to měl asi pět let, to dědeček nevydržel a koupil dětský kovbojský revolver. V duchu jsem zuřila, ale nechtěla jsem vyvolat konflikt, tak jsem mlčela a pozorovala, jak syn všude hrdě chodí s revolverem za opaskem. Vydrželo mu to celé tři dny a potom, tak jako každá "obyčejná" hračka, kterou doma máme, revolver přestal být zajímavý a od té doby ani nevíme, kde ho máme, a nikoho to netrápí… Pochopila jsem, že tyto touhy ke klukům patří a nesouvisí s pozdějším násilím. U mladšího čtyřletého syna už nejsem tak přísná - i když ten (zatím) po pistoli netouží, má malý meč a rád si s ním hraje na Jackieho Chana. Na druhé straně, rád si hraje i s plyšáky, a dokonce si od starší sestřenice přinesl domů panenku-miminko, o které se nadšeně stará. I když minule ho pro změnu vtáhl do nějaké bojové akce."

Dodnes neexistuje žádný důkaz o tom, že by takové hry mohly ohrozit další vývoj dětí. To může upokojit všechny mírumilovné rodiče, kteří se obávají, že hračky-zbraně udělají z jejich dětí násilníky. "Když mají všichni kamarádi vodní pistoli a dřevěný meč a moje dítě si je přeje také, měl bych mu jeho přání splnit, aby nebylo znevýhodněné v kruhu vrstevníků a nestalo se outsiderem," radí prof. Peter Struck. Odborník na výchovu sází na mix různých her: mimo "bojování" bychom se měli věnovat i různým komunikativním, konstruktivním hrám a učení pomocí objevů. Zákazy přinášejí jen málo - dělají zbraně ještě zajímavějšími.

Kdy dětem zakázat hru se zbraněmi

U vojenských hraček však pro mnohé rodiče končí veškerá legrace. Věrné modely tanků a moderních vojáků připomínají skutečné války a tragédie, o kterých se denně dovídáme ze zpráv.

Většina výrobců hraček to vidí úplně stejně a vzdává se prodeje vojenských hraček. Některé firmy (např. Playmobil a Lego) si určily, že z etických důvodů nezařadí vojenské hračky do svého programu. A že jsou mini postavičky (rytíři a piráti) navzdory tomu vybaveni meči a šavlemi? To je na jedné straně podmíněno historií, na druhé straně dětmi. "Boj mezi dobrem a zlem je součástí hry dětí. Proto potřebuje rytíř meč a pirát šavli," říká Viktoria Sutch, zástupce firmy Lego.

A co když jde o vojenské hry v podobě her počítačových? Tady by rodiče měli jednoznačně zakročit. Tyto hry přibližují násilí a jsou nebezpečné. V popředí nevystupuje efekt ze hry, ale zabíjení. Namísto toho, aby se vyřešil konflikt bez násilí, poukazují tyto hry výlučně na právo silnějšího.

V klidném rozhovoru by rodiče měli dětem pomocí argumentů vysvětlit, proč tyto hry doma odmítají. Cílem by měl být kritický odstup od hrubého násilí. Na zákazu je třeba jednoznačně trvat! Akčních a "nervy drásajících" her se však děti kvůli tomu vzdávat nemusí - v obchodech najdete množství vzrušujících, a přesto inteligentních her, jako jsou závody aut, motorek, budování zoologických zahrad, lunaparků, a například i mnoho her na motivy známých dětských filmů.

Rodiče by měli zasáhnout tehdy, když se při hře šíří násilí - dítě ubližuje jiným dětem nebo ničí hračky - a nejeví zájem o žádné jiné aktivity - může jít o poukázání na skutečné násilí v okolí dítěte, například ve školce nebo škole. Po příčinách je třeba pátrat, rodiče by měli zjistit, co se vlastně děje, a informovat školku nebo školu.

Fascinaci zbraněmi je možné přeměnit na zájem o historii

Fascinace zbraněmi mohou být vynikající vstupní branou k historických tématům. Kdo měl už někdy příležitost v muzeu vzít do ruky skutečný meč nebo si vyzkoušet drátěnou košili, získá pod tíhou kilogramů úplně jiný obraz o životě svých předků. Děti se tímto způsobem působivě učí, jak obtížné bylo pro rytíře vysednout na koně a proč bylo vzácné být rytířem. Tak se výlet do minulého století stává opravdovým zážitkem.

A možná si i rodiče zavzpomínají, jak si jako malí hráli na bojovníky. A dnes jsou z nich uvědomělí, mírumilovní a slušní občané…

Článek je z červencového čísla časopisu Máma a já. Obsah čísla najdete zde.

Získejte předplatné i dárek z MÁMA a já! Objednejte si v období od 25. června do 24. července 2008 na jeden rok předplatné časopisu MÁMA a já a získejte automaticky dáreček - dvě chrastítka na zápěstí od Infantina. Časopis si můžete předplatit i prostřednictvím internetu zde.