Přidat názor k článku Bála jsem se o miminko

Arsielo,
ano, některé věci jsou možná podružnějšího charakteru, ale zrovna to, abych jako matka mohla být se svým dítětem PRÁVĚ VE CHVÍLÍCH NEJTĚŽŠÍCH, to považuju za dost zásadní. Pro mne není přípustné nechat dítě někde samo právě proto, že to může být jeho poslední hodina... právě proto, že to může být jeho poslední hodina, je vrcholně důležité to, abych já tu hodinu nezmeškala... to je podle mne čas, kdy nejvíc potřebuje mámu a lásku. Pokud není zrovna na operačním sále na stole, tak prostě máma u něj být má.
I kdybych měla sedět 24 hodin jen na podlaze u inkubátoru, tak mi to za to stojí (a troufám si říct, že by to samé chtěl absolvovat i manžel v případě, že já bych fyzicky nemohla). A stojí to za to i mnoha maminkám, které si něčím podobným skutečně prošly.
To nijak nesnižuje důležitost péče lékařů a akutních ošetření, ale prostě jsem pevně přesvědčená o tom, že když jej zrovna neresuscitují či neoperují, je mojí největší povinností a touhou být s ním.

Problém je v tom, že toto u nás stále není něco, co by zdravotníci akceptovali. Že dítě leží samo několik dní v inkubátoru, společnost mu dělají pípáky a hadičky, a matku pustí jednou denně "podívat se přes sklo", je stále běžnou praxí. Bohužel.