Přidat názor k článku Na co se mne nikdo neptal...

Ahoj,
chtěla bych se s Vámi podělit o příhodu, kterou jsem zažila při porodu svého druhého dítěte. Chlapec se narodil - připomínám, že v porodnici ve 39 týdnu a nic, téměř do konce porodu nenaznačovalo, že by mělo jít o porod nějak komplikovaný. Během vypuzovací fáze došlo ovšem k tomu, že dítě nechtělo ani dopředu ani nazpět, na břiše mi ležely dvě porodní asistentky, u nohou zkušený porodník - lékař, který se o mě staral po celou dobu těhotenství. Nikdo nevěděl, co se děje. Nezapomenu na pocit,kdy jsem stoprocentně věděla, že to nejsem schopna zvládnout a o to hůře, že už je mi to úplně jedno. Ztrácela jsem vědomí. V tom jsem uslyšela jasné křupnutí a najednou se dostavil pocit úlevy s tím, jak dítě vyklouzlo na svět. Lékaři nezbylo, než ruku , kterou si chlapeček zapříčil v porodních cestách zlomit. Tu okamžitou péči, kterou mu lékaři poskytli při kříšení a následné fixaci zlomené paže by mu nikdo, pokud by se narodil jinde než v nemocničním zařízení bohužel nestihl poskytnout. Situace byla tak vážná, že bychom skutečně bez odborné pomoci nepřežili. Sama nemám nemocnice ráda, ale skutečné docenění jejich činnosti přišlo právě s touto zkušeností. Pokud je vše jak má, nikdy bych nebyla proti, aby maminky s miminky odcházely z porodnic druhý den, ale porod, právě vzhledem k takovým případům, jako byl ten náš bych bych raději všem maminkám, i těm nejzdravějším s nejčipernějšími broučínky v bříškách doporučila v nemocnici. Vždyť nikdy nevíme, co si právě ten náš mrňousek při cestě na svět vymyslí.