Přidat názor k článku Máme krásného syna. Tatínek neví, že není jeho…

Nebudu zde zde míchat do diskuze, protože opravdu nevím, co bych v takové situaci udělala. Odpovídám jen na výše uvedený příspěve - jiný příběh. Jsem přesně případ, který zde pistelka popisuje. Moji rodiče se brali v r.1944 a dlouho rozvažovali, zda mají mít dítě kvůli genetickému zatížení z otcovy strany, Nakonec se kvůli obavám, rozhodli, že moje matka otěhotní s někým jiným (domnívám se z náznaků, že to byl otcův dobrý známý). Bylo to v r.1955, takže možnosti vědy/genetiky byly tenkrát velmi omezené. Řekla bych, že v té době to byl i docela odvážný postup. Celý život jsem považovala za svého otce toho, kdo mne vychovával a moje matka mi řekla pravdu až když jsem já sama otěhotněla. Nic se nezměnilo - ten, kdo mne vychovával pro mne byl stále můj otec a kupodivu - nikdy jsem se na svého biologického otce nezeptala. Někdy toho ted´přece jen lituji - bohužel pozdě, oba rodiče jsou již mrtví. Takže - určitě říct dítěti pravdu, ale nejlépe až v dospělosti.