Přidat názor k článku Máme krásného syna. Tatínek neví, že není jeho…

Taky mi ten začátek komentu přijde trochu ujetý - já jsem chlap a rozhodně se nedá tvrdit, že bych byl sexuálně málo aktivní (nebo bych spíš přesněji řečeno byl rád mnohem aktivnější, ale manželka má chuť podstatně méně často). Ačkoli bych tedy doma řádil rád a bez problémů denně - mám smůlu a nerad, ale musím se přizpůsobit. Jsem s partnerkou (dnes již manželkou) přes 15 let a nikdy jsem nic neměl s jinou (v dnešní době už asi úchylka - že by "furtmonofilie". Přestože nízká frekvence sexu mi (asi jako většině normálních "zdravých" chlapů) vůbec nevyhovuje, tak jsem se s tím holt musel smířit. Osobně si neumím představit odskočení si z nadrženosti bezdůvodně jinam a pár mých známých, kteří to klidně praktikují v mých očích klesli o pěkných pár příček právě proto, že jsou tak uboze slabí, že neumí udržet "ptáka v kleci" - přestože doma jim to funguje a nemají rozvrácené rodiny a frigidky s permanentní bolestí hlavy a únavou. Dosud jsem to bral jako tradičně mužskou záležitost - je vidět, že emancipace je všudypřítomná i v ne zrovna lichotivých vlastnostech.
Nevím, jak bych se přesně zachoval při zjištění nevěry mé manželky a matky mého dítěte. S největší pravděpodobností bych ji neopustil, ale už bych jí rozhodně nikdy nevěřil - podrazy neodpouštím a proto je sám nedělám. A nevěra není chyba (pochybuji, že se někdo splete a omylem vleze do postele k někomu jinému) - nevěra je podraz.
Já jako malý dostával největší výprasky se slovy: "To není za to, žes to udělal, ale za to, žes mi lhal". Mí rodiče nesnášeli lhaní a u mne je to dnes stejné.
Ale nikoho neodsuzuji - každý, ať si žije po svém (pokud se mne to ovšem netýká).