Přidat názor k článku Máme krásného syna. Tatínek neví, že není jeho…

Ve skutečnosti jsme spolu už od mých deseti let (takže skoro 20let) - ale jednak tomu nikdo nechce věřit a navíc v mých deseti se ještě nedalo mluvit o lásce jako takové. Byly to jen hodně velké sympatie k holce, kterou jsem si jako jedinou ze všech pustil k tělu (naháněla mne ona) a nechal si kvůli tomu ze sebe dělat od ostatních srandu - no a nakonec to dopadlo tak, že jsme spolu dodnes a nikoho jiného jsme nikdy neměli a vůbec nám to nechybí. Šlape nám to samo od sebe - prakticky vždy už dopředu víme, jak by rozhodoval ten druhý, takže se ani celkem o ničem nedohadujeme a tím, že jsme vedle sebe vyrůstali pomalu jak sourozenci, tak jsme se vychovali sami sobě navzájem a nemůžeme před sebou nic tajit a nemile se překvapit - vždycky bychom to na sobě poznali. Máme odjakživa společný téměř vše - koníčky, kamarády, zájmy atd. a neumíme si představit situaci, kdy bychom to svévolně chtěli měnit. U nás by to bylo trhání od sebe siamských dvojčat srostlých mozkem.