Přidat názor k článku Máme krásného syna. Tatínek neví, že není jeho…

no jo, ale co když ...co když...se třeba někdy v budoucnu někomu z nich něco stane a provalí se to právě v tak nevhodné době, jako je už samotný ten fakt, že se někomu něco stalo?....Druhá věc je ta, že dokud bude matka žít s tím vtíravým svědomím a bude ho v sobě potlačovat, neubližuje tím jen sobě, ale také synovi. Ano, on tátu potřebuje, ale proč vždy, když se mluví o tátovi, mamka uhýbá pohledem, proč z ní cítí nejistotu...že by něco tajila?...to nedělá dobrotu, utajovaná lež nošená uvnitř v sobě navíc své nositelce může přinést žaludeční vředy nebo rakovinu žaludku nebo slinivky. Ne, nepřeháním. Myslím si, že když jsem byla tak zbabělá, že jsem se "zaběhla", musím být nyní tak statečná, že to přiznám, uleví se mi, ať už bude následovat cokoliv. Možná to manžel ví už dávno a nestane se vůbec nic. Chce to jen najít vhodnou situaci, vhodnou chvíli, vhodná slova. Nedokážu si vůbec něco takového představit a nevím, co je horší - těžší - tajit nebo přiznat? Asi bych to řešila dopisem manželovi, zbabělím, upřímným, zamilovaným ... a čekala, co se bude dít....???