Přidat názor k článku Máme krásného syna. Tatínek neví, že není jeho…

Tinas, ať je to, jak je to. Manželovi jsem hned zpočátku řekla, že pokud bude mít nějaký úlet, rozhodně to nechci vědět a rozhodně neočekávám, že to bude běžná zkušenost. Jenže - lidé dělají chyby. Tehdy jsem si myslela, že kdybych o nevěře nevěděla, nedokázala bych odpustit. Ale teď vím, že bych odpustila. Ale nevím, jak bych se s tím srovnávala, kdyby "čestně" přišel s tím - víš, nebudu ti lhát, ale byl jsem ti nevěrný. No - moc hezký, svému svědomí ulevil a mně to hodil na krk.
Pokud se pisatelka bude utápět ve výčitkách, k ničemu to nebude. Pokud se s tím dokáže srovnat a je jedno, z jakého důvodu, proč to hrotit. Na tohle se hodí přísloví - proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. A navíc si myslím, že pokud se někdy po 15ti letech otec dítěte dozví úplně nějakou náhodou, že není "ten pravý - genetický otec", bude to už jiná situace a určitě to bude posuzovat jinak, než teď na začátku. Přece jen - zohlední těch předchozích 15 let a bude na to koukat jinak. Taky se přece říká - matka je vždy jistá, otec nikdy. Kolik dětí vychovává jejich otec v domění, že děti jsou geneticky jeho, ale ony nejsou. Ale stejně se pisatelka musí rozhodnout, co udělá a pak se podle toho zařídit. Nemělo by smysl, kdyby se rozhodla tu skutečnost zatajit, ale každý večer by bojovala s nutkáním otci dítěte vše říct. To je naprd.