Přidat názor k článku Nápadník

Mé rodině se stalo něco podobného. Přijali jsme do pěstounské péče holčičku, když jí byly čtyři roky. Před rokem a čtvrt od rodičů odešla, to jí bylo kolem dvaceti let. Chtěla si žít sama, nemuset se na nikoho ohlížet a dodržovat nějaká pravidla. Už pracovala, a tak měla pocit, že když vydělává, může vše a nemusí nic. A to si rozhodně nemyslím, že by rodiče výchovu nějak zanedbali a nesnažili se jí vštípit nějaké normy a hodnoty. (Paradoxně, dokud s námi žila, vše relativně dodržovala.) Ale o to teď nejde.
Za tu dobu samostatnosti si našla přítele. Nejdřív se jednalo o kamaráda, pak o zlého kluka, který je jen příživník a využívá ji (toho, že pracuje a má peníze). Když se s rodiči viděla, prosila je, aby jí ho zbavili. Táta se s ním několikrát pohádal, vyhrožoval policií. Ona kvůli němu změnila práci a ubytovnu. A pak najednou se z něj stal její přítel (o svém novém umístění mu sama řekla). Před Vánoci se s námi viděla naposledy. S přítelem se před námi pohádala a prosila rodiče, aby jí vzali bydlet zpátky, že od něj odchází (podotýkám, že celou dobu bydlí různě po ubytovnách). Cestou k autu si to najednou ale rozmyslela, že ho přece jen miluje a nemůže bez něj žít. Nakonec to došlo tak daleko, že se pod jeho vlivem přestala s rodiči a celou rodinou zcela stýkat, od Vánoc o ní nic nevíme. Telefon nejdříve nebrala, teď je stále nedostupná. A jiné spojení nemáme.
Je to těžký, ale co můžeme dělat, můžeme jí vůbec pomoci? Máme na to právo? Právo zařizovat jí život, když ona sama zřejmě příliš nechce? Můžeme omezovat její svobodu, i když si myslíme, že bychom ji dokázali učinit šťastnou (dle našich měřítek)? Je to samozřejmě o to bolavější, když se jedná o osobu tak blízkou. Za těch 15 let společného života by mě nikdy nenapadlo říct, že mám NEVLASTNÍ sestru.
Stále si kladu otázku, zda je takto šťasná. Nebo není a jen si to nedokáže zařídit jinak???