Přidat názor k článku Máme krásného syna. Tatínek neví, že není jeho…

Já netvrdím, že jsem do něj "tak vcítěná". Prostě mi jen přijde nefér, do jakého postavení se dostal.
Tvrdíte, že "vše ví nebo tuší", což jste usoudily z otázky zda je dítě jeho. Ale já bych tam spíš viděla snahu o sebeujištění, že je vše tak jak má být. A jelikož není, tak mi přijde, že se jedná o tak zásadní věc, že by měla být oběma partnery prodiskutována a odsouhlasena : Ano, sice nejsem otec dítěte, ale jsem ochoten se chovat po celý svůj život se všemi právy a závzky, jako že jeho otec jsem. Taky znovu opakuji, že to už dávno mělo proběhnout a ne to nechat vyhnít do doby, kdy je klukovi 4 nebo kolik let.
Takže pokud nic netuší a tenkrát se nechal ukolébat a slyšel to, co slyšet chtěl - nyní se asi cítí jako bio otec se vším všudy. Nikdy jsem netvrdila, že syna nemiluje, Slávku jakbysmet - o tom to přece není. Nemůžu mluvit o něčem, co neznám a jejich vzat ani je neznám, nesoudím ho tedy. V teoretické rovině se snažím nastínit, že vzniklá situace je nefér a rada "zatloukat" mi nepřipadá vhodná. Nic víc, nic míň. A jaké pocity by měl otec při zjištění, že otcem vlastně vůbec není, to si opravdu netroufám odhadout - moje myšlenky jen směřují k tomu, že kdyby se dozvěděl coby budoucí otec, že otcem není, měl šanci se rozhodnout. Nyní ji má také a nemyslím, že by mezitím byl velký rozdíl. Tenkrát mohl zvažovat nevěru v poměru se svou láskou ke Slávce, ovšem nevěru čerstvou a s následky, s kterými nepočítal. Nyní by mohl zvážit nevěru dávno vyčpělou v poměru k lásce ke Slávce a synovi. Tenkrát nevěděl, do čeho jde, nyní už má ke zvažování dostatek zkušeností z rodinného života.Ovšem podraz bolí vždy a velmi dlouho.
Připadá mi, že to tu stejně přestává být o snaze se vcítit, jako spíš se pohádat....takže děkuji za popovídání a loučím se.