Přidat názor k článku Máme krásného syna. Tatínek neví, že není jeho…

Já to taky neberu jako něco odvážného, právě proto mne zarazilo, že všichni "kamarádi" ho v tý blamáži nechali jen proto, aby se na ně za tu nepříjemnou pravdu nenaštval a nerozhádali se spolu. Odvážný nejsem - spíš mi lidi říkají že jsem nepříjemně tvrdě upřímný a málokdo to stráví. I proto jsem měl vždy trochu větší problém se sháněním zaměstnání - řekl jsem o sobě i věci, které jiní zatajili. Proč? Asi jsem blbej, ale stejně by se na to v mém případě přišlo a já osobně už bych jako zaměstnavatel potom takovému zaměstnanci nevěřil. Buď mne zaměstnavatel vezme takového jaký jsem, nebo ne, ale každopádně - nebudu se muset přetvařovat, já to neumím. Praktikuju to i u kamarádů - berte mě takovýho jaký jsem, nebo mne pošlete do háje. Nepotřebuju mít 50 kamarádů - stačí mi dva pořádný, na který je ale opravdu vždy spoleh. V případě partnerství je to pro mne ještě přísnější - pravdu si říkáme ať je jakkoli nepříjemná (pravda se dá říct drsně ale i jemně a výsledek je stejný - pokud budu např. manželce chtít říci že přibrala (jakože to je to poslední co by mi na ní vadilo - ženská má bejt krev a mlíko), tak jí neřeknu: "Jsi tlustá jako prase", ale řeknu to šikovně ve vhodnou chvíli jinak a výsledek bude stejný). Je fakt, že s ostatníma se ale tak nemažu a nějaká úcta k starším u mne neplatí - ta se nezískává věkem automaticky, ale chováním a dobrými názory. Např tchýni jsem vyhodil z baráku i s tchánem - chovali se jak neměli, no a od tý doby je klid a vycházíme spolu v normě - jen už pro ně nejsem "jejich mladej".