Přidat názor k článku Máme krásného syna. Tatínek neví, že není jeho…

Na tu podou se už vyserte! Mám tmavý oči tmavý vlasy, adoptivní otec je modrooký blonďák, a kolikrát - když lidi zjistili, že patříme k sobě - říkali: Jo, vy patříte k sobě?! Jsem si nevšim! No jo, ale ta podoba.
My s "tátou" na sebe mrkli, kousli se do rtu, abychom se neřehtali, a zasmáli se tomu doma s mámou. Pubertální dítě, a zvládlo se to.
Nevěřím ani kecům, že otec je ten, kdo se stará - člověk si biologicky něco nese, ačkoli s otcem a jeho rodinou moc dlouho nežil. Něco je ale fakt v krvi.
Ségra je modrooká blondýnka - vypadá, jako by adoptivními otci z oka vypadla. Pokud by naši (máme stejné) biologičtí rodiče zůstali spolu, nebyla by podobná na nikoho - oba tmavé oči, tmavé vlasy... A v příbuzenstvu jen málokdo má modré oči, blond není nikdo. Jen dědeček z jedné strany byl blonďák - ale jen do svých 14. Pak byste v něm blondýna nikdy nehledali. Kdyby nebyli pamětníci, ani by se to nevědělo.
Ségra by tudíž v biologické rodině vypadala jako vetřelec.