Přidat názor k článku Vidím tě, děťátko!

V sedmém měsíci těhotenství mi bylo (po ultrazvuku) sděleno, že moje dítě bude malé a bude mít zkrácené končetiny (horní i dolní).Máme si prý rozmyslet, co s tím - necháme si ho? Ani mi ho po porodu nemusí ukázat, když nebudu chtít, může přímo do ústavu... A mám si promluvit s manželem, ten to asi ponese těžce. Takových rad se mi dostalo.
Promluvila jsem s mužem a ten okamžitě řekl,že si dítě necháme za každou cenu. Také se rozhodl okamžitě přestat kouřit, protože: "bude nás potřebovat víc než jiné děti, musíme být zdraví." A dal se do intenzivního vydělávání peněz, protože: "bude mít to, co mu dokážeme zaplatit."
Skoro tři měsíce jsem žila s pocitem matky postiženého dítěte.Do té doby (protože jsem už měla jedno zdravé dítě)jsem si hýčkala obvyklý pocit "to se stává jen těm druhým". Teď jsem "ta druhá" byla já.Nebyla jsem si vědoma žádné chyby, které bych se v těhotenství dopustila, v méjí rodině i v rodině mého muže se nikdy žádné postižení nevyskytlo - a přece...
Začala jsem se o problematiku postižených dětí zajímat, navázala jsem kontakty s několika maminkami handicapovaných dětí. A pak se narodil můj syn. Narodil se doma, na posteli, na níž byl zplozen, protože jsem měla překotný porod, trvající 10 minut. Sanitka nedojela včas... takže jsme se sousedkou přestřihly pupeční šňůru, oblékly dítě a zabalily. Bylo maličké, ale zcela souměrné, jen chodidla byla vytočena nahoru k lýtkům. Ten malý zlotřilec si složil ručičky pod bradu a nožky ohnul - jen aby vypadal na ultrazvuku podivně! Dnes je mu 26 let, měří 186 centimetrů a nohy má velikosti 45. Rovné, samozřejmě. Jistě, dobrý konec. Ale mně zůstalo veliké bohatství: ověřila jem si, že mohu důvěřovat sobě, že bych v případě potřeby nepovolila, že bych se snažila situaci zvládnout. Mohu důvěřovat svému muži, protože by mě v těžké chvíli nezradil, neopustil (jak se mnoha maminkám postižených dětí, které znám, stalo). A ještě něco mi tato zkušenost dala - setrvalý zájem o postižené děti, snahu pomáhat a hlavně pokoru: nikdo nejsme privilegovaný, každému z nás se může přihodit cokoliv. Je dobré připravit se, zhodnotit situaci - třebaže počítáte i s tím, že diagnóza nemusí být správná. K tomu je ultrazvuk vysoce vhodný.