Přidat názor k článku Jít za svým srdcem?

Před skoro 5-ti lety jsem byla v situaci, kdy mě, těhotnou, opustil manžel. Připouštím, že pár měsíců před tím byly nějaké problémy, ale vztah dvou lidí není přece vždycky jen procházka růžovou zahradou, takže jsem to brala tak, že se všechno časem zase vyřeší. Navíc se mnou hormony docela "mávaly", takže jsem se soustředila hlavně na to, ať je v pořádku miminko. Ovšem můj nyní už exmanžel zřejmě postrádal takové to "obskakování", ujišťování, jak je jedinečný a skvělý a úžasný, a proto si našel paní, která ho ujišťovala, že je jedinečný a skvělý a úžasný častěji než já... jednoho dne mi oznámil, že odchází... brala jsem to jako největší podraz svého života. V době, kdy já se bála o život našeho miminka (po amniocentéze), to jsem ještě nevěděla, že někoho má, si on užíval "báječný sex" s novou přítelkyní, určitě mezi nima fungovala "chemie", samozřejmě, vždyť nové koště přece dobře mete, ne?

Nicméně teď, po skoro 5-ti letech si myslím, že jeho odchod bylo asi to nejlepší, co mě potkalo, syna v životě neviděl (z předchozího manželství má dítě, se kterým se normálně stýká), od té doby už má třetí paní, která si o něm myslí, jak je jedinečný, skvělý a úžasný ...

Autorka článku asi nemůže čekat moc pozitivních ohlasů na to, co napsala. Nechci tady nikoho napadat, hlava ze zamilovanosti se může zatočit každému, ale pak už je to opravdu o zodpovědnosti a určité úrovni morálky (i když to slovo nemám moc ráda) každého jednotlivce.
Prostě pan "úžasný" zřejmě nebude tak docela úžasný, když měl v době trvání jednoho vztahu potřebu hledat na internetu vztah další a asi bych měla obavy, že to, co udělá své těhotné přítelkyni (pokud od ní odejde), udělá jednou i mi. Holt prostě věřím na ty Boží mlýny ......