Přidat názor k článku Jít za svým srdcem?

jsou dlouhé a složité. Rozvod ve střední Evropě přestal být výjimečný ve městech někdy na začátku 20. století. Monty, zas tak hluboko si to od zkoušek nepamatuju, ale se mi zdá, že paní kněžna mohla být pouze "úředně oddělená" od chotě, teda jako že už neměli to, čemu se dnes říká "společná domácnost."
V Rakousku-Uhersku byl povolen (tuším, fakt jsem to šprtala už dávno) 1811 a to pouze pro necírkevně uzavřené sňatky. A první pouze úřední sňatek v českých zemích uzavřel Vojta Náprstek (ten, co se po něm jmenuje Náprstkovo muzeum).

Grunt je jedna věc - dovedeš si představit jedince bez rodiny, který je schopný ho obdělat?!
Idyla to asi nebyla nikdy, ale je pravda, že opustit rodinu a jít za hlasem své zamilovanosti bylo donedávna považováno za dosti zpozdilé, stejně jako sňatek z lásky. Co si o tom myslíme, to už s tímhle faktem nepohne.

Jinak já jsem dospělá dcera rozvedených rodičů a už přes dvacet let mě jejich rozvod mrzí. A to také při vzájemné dohodě argumentovali "lepší než se hádat". Já myslím, že měli na to, se tolik nehádat... Ale to už je passé. Obecně si myslím, že rozvod je naprosto krajní řešení (pro takové tragické situace jako je násilí, závislosti, když jeden z partnerů opravdu zvedne kotvy...) a tak by měl být i chápán. Lidi by si pak ty hádky a milence a milenky a ... o něco líp rozmýšleli. Jako to dělali ti předkové - to se jim asi upřít nedá. Paralelní vztahy pěstovali snad fakt jen králové. Statkář s děvečkou si asi užil, ale dál to táhnout nechtěl, děvečka to teda s outěžkem dost odnesla.