Přidat názor k článku Jít za svým srdcem?

Nebudu tady kritizovat, moralizovat, ani se Tě zastávat. Sama jsem se ve čtvrtém měsíci těhotenství, ačkoli už jako rozvedená matka jedenáctiletého kluka, rozhodla odejít od přítele, se kterým jsem čekala dítě, protože jsem zjistila, že i když je to nepochybně kvalitně vybraný otec pro mé dítě (děti), já s ním zkrátka šťastná být nedokážu. Bylo mi z toho tehdy zle a vlastně i dodnes je. Připadala jsem si špatná, zvrácená, nemorální, ale i přesto mi nějaký pud velel jít z toho vztahu - nevztahu pryč. Miminko jsme plánovali oba, ale na tom ostatním jsme se nějak shodnout nedokázali. Nikdy jsme, do doby než jsem otěhotněla, spolu dlouhodobě nebydleli, přestože jsme spolu chodili dva roky. Když pak začal chodit každý den, nějak jsem zjistila, že s ním zkrátka žít nedokážu a poslala ho k šípku. On mi to do dneška neodpustil a já sama sobě asi taky ne. Odpustit sám sobě je totiž mnohem horší než odpustit komukoliv jinému. Dneska máme krásného, šťastného dvouletého klučíka, malé sluníčko, které oba milujeme a které miluje nás. Jestli jsem se rozhodla správně nevím, ale jinak jsem to zkrátka nedokázala. Srdíčko nám zkrátka občas velí něco jiného než rozum, záleží jen na tom, koho poslechneme.
Ale dost už řečí o mně. K Tvému příspěvku i reakcím ostatních děvčat mě napadají dvě věci:

Tou první je stará indiánská modlitba: Ó, Velký Duchu, nedovol mi, abych někdy soudil a kritizoval člověka, dokud jsem nechodil čtrnáct dní v jeho mokasínech. (Siouxové)

A tou druhou je parafrázovaná rada z jedné knihy o manželském poradenství, tuším od pana Šmolky: Každá šance, která se nám naskytne, je nanejvýš tou předposlední...

Hezký den

Káča