Přidat názor k článku Jít za svým srdcem?

Ahoj Veroniko, přestože je tu názorů už dost, dovolím si přidat svůj vlastní příběh, taky ze života. Byla jsem poměrně čerstvě rozejitá a v mém okolí byl jeden manželský pár, hodně mladí manželé, ona těhotná. Nikdy jsem si nemyslela, že bych byla schopná motat se lidem do manželství, ale nějak se to prostě stalo. Těhotná manželka byla totiž potvůrka, která svého mužíčka neustále peskovala, zesměšňovala před ostatními, vyhazovala mu kufry z domu, vrhala se na něj v záchvatech vzteku. On to vše trpěl, a měl tři práce, aby dokázal dostatečně zabezpečit budoucí rodinu, protože manželka byla trošku na korunky. Bohužel se ve mě probudil můj záchranářský instinkt a bylo mi mužíčka líto, že se tak moc snaží a vděk žádný. Netrvalo dlouho a jeho hlava ležela v mých dlaních, když jsme si povídali o svých problémech. A těhotenství jeho ženy plynulo. Bohužel nám spolu bylo moc dobře na to, abychom to skončili i když jsme oba věděli, že je to špatně. Nikdy jsem po něm nechtěla, aby od ní odešel a on by nikdy neopustil rodinu, těšil se na své dítě jako malý kluk. Čas ubíhal a to co mezi námi bylo, bylo hlubší a hlubší. Pak přišel porod, byl u něj se svou ženou a stal se z něj táta krásného kluka, čekala jsem, že to je konec, ale z porodnice přijel za mnou a prcka jsme spolu zapili. Tehdy jsem si uvědomila paradox celé situace. Slavím, to, že moje sokyně má nejsilnější zbraň, dítě s mužem, do kterého jsem se zamilovala. Netrvalo dlouho a ženuška pokračovala ve svém chování a svého mužíčka mi vháněla do náruče. Jenže se zamiloval i on, přišel s tím, ať vymyslím, jak to udělat, aby měl syna v péči on, že si ho vezme a okamžitě se stěhuje ke mě. Ale taková možnost není. Já chtěla být s ním, on se mnou, ale dítě bylo něco, co nemohl opustit. Dostali jsme se do pasti z které nebylo úniku, milovali jsme se, ale nebyli jsme šťastní a přestali jsme to zvládat. Přišla chvíle rozhodnutí jít si z cesty. Bylo to zvláštní, ale dospěli jsme k tomu skoro ve stejnou chvíli. Jen nám to ubližovalo, rvalo nás to na kusy a řešení neexistovalo. I když jsme se už před tím zkoušeli rozejít a nikdy to nevyšlo, teď to vyšlo, protože jsme oba věděli, že není jiné cesty. Milovali jsme se, ale láska prostě někdy nestačí. Vážím si toho, že zůstal se svým dítětem i když vím, že není úplně šťastný. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí, které jsem musela udělat i když jsem vůbec nechtěla. No a závěr pro Veroniku, nebyl to ten jediný pravý muž, mám teď svého manžela a čekám s ním syna. Hýčkám si ho a doufám, že mi to nějaká jiná slečna nevrátí i s úroky. Ale kdyby ano, musela bych to pokorně přijmout jako trest za to, že jsem šlápla vedle.