Downův syndrom, dysfázie, různé barvy

Mám dvě adoptované děti, jedno s dysfázií, a zatím docela štěstí. Nejprve na logopedku, která nám poradila syna s dysfázií (porucha řeči) integrovat do normální školky, pak na ředitelku ve školce, která nám vybrala ze svých dvou školek tu méně ambiciózní, ale víc rodinnou. Protože byla i internátní, chodily tam děti všech barev i sociálních skupin, od Romů přes Vietnamce po holčičku s tatínkem z Pobřeží slonoviny, od dětí z azylových domů po chlapečka, kterého maminka vozila každý den do školky v porsche. Syn nebyl zdaleka jediný, kdo špatně mluvil, učitelky měly pochopení, počet dětí ve třídě byl nižší (některé děti žily celý týden ve školkovém internátu), třídy bly věkově smíšené a obě děti, syn i dcera, která nemá žádnou poruchu, vzpomínají na školku se slzou v oku. Teď chodí do nultého ročníku jedné osvícené pražské školy a vida, mají tam integrovanou holčičku s Downovým syndromem, která má i vlastní asistentku. Jsem moc ráda, protože tuhle jsem vedla syna do školy (dcera byla nemocná) a holčička s DS nám přišla otevřít dveře. S učitelkou jsme obě s nadšeńím sledovaly, jak se děti vítají a objímají. Strašně mě to potěšilo a doufám, že budeme mít na podobné "ústavy" štěstí i dál. Myslím, že žádné vysvětlování by nemohlo pomoc mým dětem pochopit druhé jako skutečná situace.