Díky za prima článek - a jak je to u nás

Ahoj Magdo,

díky za prima článek. Moc se těším i na příspěvky dalších lidí, protože tohle je téma, které mě dost zajímá. Leckteré zkušenosti či fakta, o nichž píšeš, jako bys odkoukala od nás :-)

Mám kluky nyní 6 a 12,5 roku, každý je jiný a denně s manželem řešíme různé podoby toho, cos diplomaticky nazvala "rivalitou". Já bych to nazvala prozaicky věčnými hádkami... Pořád nemůžeme přijít na správný recept, co s tím. Kluci se přitom mají rádi, to víme bezpečně, ale myslím že sousedům (bydlíme v paneláku) asi naše soužití moc idylické nepřipadá, podle toho, co od nás slyší. I nám občas (často) tečou nervy a nějaký ten decibel přidáme. Přitom zvýšení hlasu je jedna z věcí, o níž jsem byla kdysi přesvědčená, že tohle určitě dělat nebudu, až budu jednou mít děti. Ostatně jsem doufala, že "přece" budu mít dobře vychované děti a že když se jim budu věnovat, tak že nemohou být nějaké velké problémy... Ha ha ha. člověk se pořád učí...

Na jinou sourozeneckou konstelaci si pamatuju ze svého dětství. Brácha vznikl nějakým omylem v době, kdy se naši téměř rozváděli, ale kvůli němu spolu ještě zůstali pár let spolu. Moc dobré to nebylo, to je jasné, ale o tom teď psát nechci. Odmalička jsem na rodičích škermala o sourozence, neboť jsem byla jedináček a bylo mi to dost líto. Ovšem bráška se narodil, když mi bylo necelých jedenáct let :-] Takže v praxi to vypadalo, že byl spíš jako moje první dítě. Byla jsem sestřička - chůvička, naučila jsem se starat o miminko atd. Ale jako sourozenci jsme se vlastně minuli. V době, kdy brácha začal trochu komunikovat a byl schopen si nějak hrát, tak mě už ty hry vůbec nezajímaly a měla jsem běžné holčičí starosti, jaké mívají 14-tileté holky. Prostě brácha pro mě nebyl léta "rovnocenný partner". To nepíšu proto, že bych ho podceňovala, ale prostě jsme si byli hodně věkově vzdálení, takže jsme spíš vyrůstali jako dva jedináčci. Až poslední roky, kdy je brácha dospělý nejen podle občanky, ale i doopravdy :-)) , si začínáme víc rozumět a konečně si povídáme spolu jako "partneři". Jsem za to vděčná, ale stejně je mi líto, že jsme si jako děti spolu neužily společného hraní.

Mějte se všichni pěkně, těsím se na Vaše povídání!