Re: Postřehy u jedináčků u předškolních dětí

Jsem jedináček a pravda je, že se neumím hádat do dneška. Občasné hádky mě absolutně vykolejí; byly dokonce i doby, kdy jsem po hádce s parnerem propadala do depresivních stavů, které se ve výjimečných situacích blížily i k myšlenkám na sebedestrukci. Nebylo to ovšem proto, že bych byla zvyklá, že je vždy po mém. Bylo to z důvodu, že u nás platilo: autorita je rodič a já jsem z hlediska otčíma jen přívažek, který nemá na nic právo (natož na vyjádření vlastního názoru), z hlediska matky takový polo-partner, který musí poslouchat a občas je mu vyhověno.
Pozornost skutečně byla na mě upřena víc,než jinde, ale rozhodně jsem nebyla typ člověka, který se snažil na sebe upoutat pozornost za každou cenu. Spíš jsem byla takové to poslušné, hodné dítě, se kterým nebyly problémy.
Až tak poslušná a hodná, až blbá.
Dlouho jsem se učila, jak se prosadit. V současnosti si někteří lidé o mě myslí, že jsem člověk někdy příliš nekompromisní; to mě naučil život a někdy je to také taková maska, kterou nosím. Ono totiž neplatí sedávej, děvenko, v koutě...ale spíš je trend: hodné holky se dostanou do nebe, zlobivé - kam chtějí...
Jinak souhlasím s tím, že je lepší mít alespoň děti 2 a tak se také snažíme naší prvorozené pořídit sourozence...bude-li nám dopřáno.