Je zázrak, že jsem teď normální člověk

Já jsem typický příklad kolektivem odmítaného dítěte. A byla to vina výhradně mé matky a nikoho jiného. (no možná taky otce, že ji trochu neusměrnil). Spolu s bratrem dvojčetem jsme nikdy nechodili do školky. Když jsme nastoupili do první třídy, sice jsme pár dětí znali ze sídliště, ale nebylo to ono. Z prvního dne ve škole si pamatuju, jak nás máma táhne (div se nepřerazila) k první lavici před stůl paní učitelky. Málem mi utrhla ruku, celou dobu, co paní učitelka pak mluvila,mě ta ruka bolela. Nechodili jsme nikdy do družiny, ačkoliv já po tom vždy toužila, otevřenými dveřmi jsem viděla, jak tam mají děti na zemi rozložené stavebnice, které jsme doma neměli. Nechodili jsme ani na obědy, ale to nechodilo víc dětí. Nikdy jsme nejezdili na školu v přírodě, ačkoliv jsme pokaždé prosili a žadonili. (důvod: šetříme na opravu koupeného domu)Nakonec jsme se s tím smířili a na ty tři týdny jsme chodili do školy ve vedlejší vesnici, tam nás kupodivu brali víc než v původní škole. Taky jsme tam mohli chvilku strávit v té "vytoužené" družině, protože taťka pro nás jezdil po práci autem.Chyběly nám společné zážitky z těch Švp a bylo to znát. Dobře jsme se učili, jediní ve třídě se samými, to nám na popularitě také nepřidalo. Navíc, když jsme přišli domů s brekem, že nám někdo nadával, máma se vůbec nesnažila zamyslet se, proč tomu tak je a šla rovnou seřvat (dnes vím, že nespravedlivě, moc nám pomoci nemohly) učitelky nebo dokonce!!!! obešla maminy těch děcek,se kterýma jsme se chytly a ječela i na ně. Takže nás nakonec nenáviděli uplně všichni. Jednou mi nějaká dobrá duše ve škole oznámila, že je moje matka rozvedená.(starší bráška měl jiné příjmení) Já, naivní dětská duše, jsem to považovala za nejhorší urážku a nevěřia jsem, že to je pravda. Doma jsem se na to zeptala. Matka vše popřela, vůbec nechápu proč, nic mi nevysvětlila. Druhý den jsem vítězoslavně dotyčné oznámila, že lhala, že moje maminka by nikdy... a dostala jsem studenou sprchu. Moje matka ještě ten předchozí večer šla vynadat té rodině, že mi to jejich cácorka prozradila. Děs, co? Jezdili jsme jen na jednodenní výlety, ale z toho nás nemohla vyvlíknout, to by byly neomluvené hodiny. Situace se zlepšila s přechodem na druhý stupeň, který už byl v jiném městě a zmizel úplně v šesté třídě s odchodem na gymnázium. Sice jsme jeli jen na jednu školu v přírodě,ale byla nádherná. Pak jsme si vymohli účast na vodáckém kurzu a taky nádhera, ale to už jsme byli starší. Taky nás konečně pustila na tábor!!! S výukou angličtiny.(zaplatila nám ho fabrika, kde taťka pracoval) Nejvíc mě mrzí, že si naše máma dodnes myslí, jak byla úžasná, když kvůli nám zůstala v domácnosti a jak nás "CHRÁNILA PŘED CELÝM SVĚTEM". Úplně nás sociálně izolovala.I později, když jsme si konečně našli nějaké přátele, nesměli jsme si je vodit domů na návštěvy, máma chtěla mít doma klid a naklizeno. Tak jsem chodila na návštěvy já a jen jsem tiše záviděla kamarádkám. Je to pro mě poučením a nikdy nic "tak strašného" svému dítěti neudělám. Vidím to i z pohledu učitelky na 1.stupni, co dokáží někteří praštění rodiče. Je opravdu zázrak, že je teď ze mě normální člověk.