Svým příspěvkem jsem chtěla upozornit na to, že to bolí a že je třeba dávat pozor na to, jak člověk mačká body, prostě jen to co je nutné. Však některé body si můžete někdy zmáčknout i u sebe a je cítit jak to bolí. Také si myslím, že je přínos vědět, že dítě nepláče jen proto, že je nutíte do nepříjemné polohy, jak rehabilitační čato říkají, ale že je to proto, že to bolí (i když teď, když už některé cviky máme nacvičené hodně, si myslím, že někdy to už ani nebolí, nebo také je to tak-vím z vlastní zkušenosti s vypalováním bradavic a vrtáním zubů, že na bolest se dá zvyknout). Protože člověk pak třeba i ke cvičení s dítětem přistupuje trošku jinak.
Osobně mi chybí u nás podpora po stránce psychické. Myslím, že by vůbec neškodilo, kdyby rodiče dostali rady od odborníka (psychologa ?, rehabilitační..) jak k dítěti přistupovat, jak mluvit. Já např. vím, že se nemá říkat "to nic není" - je to, je to cvičení a je náročné... že se dítě nemá litovat, ale spíše to brát sportovně, jako práci... potom uklidnit, pohrát apod., (což bohužel s dvojčaty ne vždy jde, člověk prostě často nemůže čekat na vhodnou chvíli, kdy je nejlepší dítě vzít na cvičení atd.) konec cvičení doplnit např. nějakým rituálem, písničkou, já říkám slovo HOTOVO a jsem důsledná tj. jen když je oprvdu konec a dítě to pochopilo a ví, HOTOVO znamená konec. A dávám si pozor na slovo poslední, abych neřekla, teď je to naposledy a ono nebylo... :-( i když jsou dti malé, jsou chytré. Během cvičení mluvit na dítě, před cvičením říct, jde se cvičit... to jsou mé takové trochu pobrané rady a postřehy od rehabilitační, ale mrzí mě, že v našem zdrav. není prostor na to, aby se toto a asi i mnohem více člověk dozvěděl, aby tu byla i psychická podpora. Protože jistě by byla třeba.
Nepochybuji, že dítě si to pamatuje, někde v jeho hlavičce to už bude navždycky zapsané. Od psychiatričky jsem o tom také byla ujištěna, a není to dobré pochopitelně, protože není normální aby rodičovská osoba (máma), působila bolest nebo prostě to, co obnáší Vojtovka :-(
Ano, je to náročné i na mou psychiku. Když malý cvičil nemohla jsem se mu dívat do očí, začínali jsme asi v 2. až 3. měsíci. To ještě teď mám v očích slzy, když si to představím, ty oči říkali, proč mi to děláš, nech toho... no co mám psát. Nemohla jsem se mu do nich dívat, abych to odcvičila... no, kdo cvičil, tak většinou zná nebo pochopí. Ale přistupuju k tomu tak, že byť to u nás není životně nutné (není to tak vážné jako obrna), cvičíme, aby neměl úklon hlavy, asymetrii v těle, skoliozu. Výsledky vidím.
Říkám si také a pomáhá mi to: cvičím, aby mi v dospělosti neřekl, "mami, tehdy jsi to mohla napravit a ty jsi se mnou necvičila", tak tohle mi také pomáhá
Že to je náročné pro mne, tímhle "smažu", že to je náročné pro dítě, no říkám si, že nemám odvahu necvičit a že to je přínosné.
Ale teď jsme měli na vybranou s druhým dvjčetem, u něhož se také objevil úklon, začít cvičit hned, dát mu 3 týdny čas (nebo necvičit, ale to bych si netroufla). Rozhodli jsme se dát mu čas, zda to nevytáhne sám, a vytáh. Ale když byl maličký, tak se to u něj spontánně nezlepšilo a to jsem s ním cvičila, byť bylo 50 ku 50, že to dopadne dobře i bez cvičení. Sli jsme do cvičení. Takže tak.
Všem kdo cvičí Vojtovku přeju dobré nervy, není to lehké, ale myslím, že většinou pozitiva převátí negativa - proto také cvičíme