Re: jak já to vidím, neodsuzovat hned...

já jsem taky nechápala, jak někdo může mít zájem o dítě, a přitom ho nechat v ústavu
teď už tomu trošku vidím pod pokličku, taky máme doma chlapečka, který má maminku úplně jinde a ona se o něj právě takto zajímá. Je to holka, která měla smůlu na vlastní rodinu, neměla bydlení, naletěla chlapovi, pak druhýmu, co taky čekat s tím, co měla z domu, neměla kde bydlet...
syn ji zajímá, bojí se o něj, ale nemá jak to změnit. Je ráda, že je u nás, zná ho jen z fotek a z toho, co jí řeknu nebo napíšu. Ještě jsme se neviděli. Ale můžu říct, že se na to setkání snad i těším. Chci znát rodinu našeho chlapečka. Nebo aspoň kousek rodiny.
Připravuju tu maminku na to, že to pro ni bude ohromně těžký, až její syn bude volat MAMI a utíkat za mnou, k ní asi nepůjde, no možná jo, to neodhadnu, každopádně to asi obrečíme obě

a ještě jedna věc - já jsem byla ta první, kdo se odhodlal k prvnímu kroku k poznání se navzájem. a jsem opravdu ráda. Protože přesto, že jsem se toho bála, jsem si mohla na ni udělat jiný názor a jiný pohled, než co nám nabídli v dokumentaci. oni nám ji popsali úplně jinak, než jaká ve skutečnosti je!
a jestli jí dávali najevo v kú, že ji považují za takovou, jak ji popsali nám, tak se ani nedivím, že se tomu vyhýbala, takže tam nechodila, nebo aspoň ne moc často. Teď volá nebo píše minimálně jednou za dva týdny, a pozor, v těchto případech JE TO HODNĚ. Možná je to opravdu tím, že se k ní chováme jinak.