uvolnění místa v autobuse

Od dětství jsem se snažila být v autobuse pozorná a pouštět starší lidi a těhotné ženy sednout. Odezva byla většinou kladná, až na pár výjimek. Jednou jsem třeba chtěla pustit sednout matku s kočárkem, ale ona se na mě rozkřikla, že si asi těžko sedne, když se tam s kočárkem nevejde.
Také se mi stalo něco podobného, co Tobě. Jela jsem do školy a učila se. Přistoupily dvě babky a dvě paní sedící naproti mně jim uvolnily místo. Baby si sedly a jedna z nich spustila. "No jo, ty mladý si raději čtou nebo dělají, že čtou, aby nikoho nemuseli pustit." Přešla jsem to mlčením, ale měla jsem sto chutí té bábě říct, že nechápu, o co jí jde, když sedí.
Jindy jsem seděla a měla plný klín těžkých zavazadel. Přistoupila matka s malým klukem, kluk volal, že chce hačat, a maminka odpověděla: "Budeš hačat, Adámku, až někoho napadne, že by nás mohl pustit sednout."
Můj bratr pro změnu rostl z takových situací, když nastoupila babička s vnoučátkem školního věku, někdo jí uvolnil místo, babička tam posadila vnoučátko a vyzývavě se rozhlížela kolem sebe, kdo ji tedy pustí sednout.
Když jsem byla těhotná, tak musím říct, že během obou těhotenství jsem měla veliké štěstí - každou chvíli mě někdo pouštěl sednout.
Jednou jsem zažila také velmi legrační příhodu. Byla jsem těhotná a měla jsem pochroumané koleno. V metru na mě pokynula jiná těhulka, ať si jdu sednout vedle ní. Naproti nám seděla paní okolo padesátky. O dvě zastávky později přistoupila další dívka působící těhotným dojmem. Ta paní na ni zavolala: "Pojďte si taky sednout." Mladá žena se začala smát a odpověděla: "Já nejsem těhotná, já jsem jenom tlustá. A místo k sezení mi někdo nabízí každou chvíli." Hrozně se mi líbilo, že to dokázala vzít s humorem.