Grainne, nevidím tolik do světa šoubyznysu (ani nechci), ale také rozhodně neapeluju na to, aby rodiče seděli doma na zadku a nechodili do práce. Vlastně ani nevím, jak takovou situaci řešit, ostatně ani nevím, jak řešit situaci naší rodiny
.
Suma sumárum souhlasím s tím, aby lidé, než cokoliv podniknou, nejdřív MYSLELI. Nevím. Třeba nějaké další generace dospějí dál, než kam jsme se dostali my. Mám doma knížku Koncept kontinua. Není mi moc dobře, a syn taky prochází těžším obdobím, takže "jen tak uďobávám", nemám dost sil se věnovat intenzivně studiu emočně a psychicky náročného tématu (páč mám po ATB zažívací potíže, vynechávám roky užívaná antidepresiva). Nicméně velmi mě zaujala myšlenka, že to, že se "za něčím" honíme (jeden za knížkami
, jiný za dovolenou na Kanárech, další za nabušenými auťáky), je v principu nedostatek brzkého tělesného kontaktu dítěte s matkou. Čili tendence, kterou jsem dosud považovala tak trochu za módu, že novorozenec ihned k rodičce, miminko v šátku... je vlastně OK. Pokud - jak píše autorka - s dítětem na těle matka "normálně žije", teda nekouká pořád na miminko, ale dělá s ním normální činnosti, chodí mezi lidi, kteří se zabývají normálními činnostmi dospělých. (Např. podle autorčiny teorie reaguje tělo matky na odejmutí novorozence /byť jen krátkodobé/ tak, jako by se dítě narodilo mrtvé; z čehož může mít rodička problémy nazývané poporodní deprese.) Přečetla jsem jen malou část knihy; jsem zvědavá na další autorčiny závěry...
Proč píšu o Konceptu kontinua? Jednak proto, že tahle knížka vyšla podle všeho poprvé v r. 1975, a teprve teď se - tady u nás, nevím jak v Americe - začíná poněkud dostávat do povědomí lidí. Neboli lidské vědění a zkušenosti se stále vyvíjejí, a co dělá problémy jedné generaci, druhá bude brát už trochu jinak (doufejme, že lépe), a další generace už bude skoro dokonalá
. A také i proto, že ZROVNA TYHLE MYŠLENKY mi dávají naději, že jednou, JEDNOU, zase lidé najdou sami sebe, životní spokojenost skrze lásku a přijetí (hlavně, zdá se, matčino), a už nebudou mít takovou potřebu se honit za spotřebou
.
Že všechna ta vnitřní nespokojenost jednou nebude - budeme se všichni cítit milovaní, přijímaní, jistí. Hm, asi jsem idealista, co?