Hledat Pravého = hledat správného, ne dokonalého

V komunikaci s některými kamarádkami mám pocit, že si hledání pana Pravého pletou s hledáním pana Dokonalého. Jasně, každá máme nějaké to zásadní kritérium (nebo víc kritérií), přes které nejede vlak. U mě to byly tyto: 1/ smysl pro humor, který chápu; 2/ má mě rád do té míry, že je ochoten kvůli mě udělat kompromisní rozhodnutí; 3/ je na něm něco, k čemu můžu "vzhlížet", tj. pro něco si ho vážím; 4/ je schopen žít samostatně bez dohledu ženské osoby, aniž by uhnil, umřel hlady nebo se unudil. Uznávám, že už tohle není málo. Kdybych ale začala přidávat podmínky jako "blonďák do zrzava, panic, ale skvělý v posteli, uklízí, nosí kytky, nechrápe...", měla bych dost slušnou šanci zahnat hned na začátku nějakého zájemce, který sice třeba považuje za romantické dát mi cyklistickou přilbu (vždyť je to přeci pro mé bezpečí), ale při bližším prozkoumání se u něj zjistí, že splňuje všechno to zásadní, co od chlapa pro život potřebuju.

Můj manžel splňuje zásadní podmínky 1 až 4. Kromě toho chrápe, je nadšený cyklista, zatímco já jsem, než jsme spolu začali chodit, neseděla na kole deset let, nechává špinavé ponožky všude po bytě, nechápe, že nádobí nelevituje do myčky, vždycky přizpůsobuje naše výlety tomu, abych je zvládla, miluje naši dceru, nekecá mi do mé práce a je na mě za ni hrdý, seznámil mě se svými kamarády, dělá výborný vývar a má spoustu "úžasných" nápadů, ze kterých mě může trefit šlak. Dokonalý tedy není, ale pro mě je ten pravý.