Díky za článek!

Vzpomněla jsem si na svou prababičku, která tajila dlouho rakovinu v pokročilém stádiu, aby se mohla starat o pradědečka, ochrnutého na půl těla (následek koncentráku).
Vzpomněla jsem si na otce mé maminky, který odešel, když bylo mámě 12 let a její sestře 8. Babička se od svých 34 let už nikdy neprovdala, ani s nikým nechodila.
Vzpomněla jsem si na otce mého tatínka, který odešel náhle ve svých 63 letech, a ačkoli je to už 22 let, babička pro něj stále pláče a bolest není o moc mírnější.
A vzpomněla jsem si také na nejlepšího přítele, spolužáka mého partnera, který marně bojoval s rakovinou téměř 2 roky a nechal tu tehdy 10 a 11tileté děti a nešťastnou manželku, která podobně jako autorka, našla díky tomuto skvělému chlapovi štěstí a spokojenost po nevydařeném manželství...

Tu bolest nad ztrátou milované bytosti si neumím a nechci představovat. Jako každý zavírám oči a odvracím hlavu od neštěstí. Je to snad podvědomá pověrčivost... Ale obdivuji všechny, kdo dokázali/dokázaly zatnout zuby a poprat se s osudem...

Moc držím palce, ať brzy vysvitne sluníčko a bolest se zmírní...