hranice ano, ale jak je vynutit?

S tématem článku lze souhlasit, ovšem čiší z něj autorčina zkušenost s výchovou holčičky, která v sobě má ochotu hranice respektovat..... když jsem povila své první dítko, měla jsem kamarádku, maminku dvouleté holčičky a chlapečka stejně starého s mým prvorozeným .... u kočárku jsem nabírala zkušenosti, právě s vyhazováním hlíny z květníku - kamarádka holčičce řekla "to nesmíš" a ona to respektovala. Jaké bylo její překvapení, když chlapeček její stanovení hranic vesele ignoroval - stejně jako můj. A použila jsem i plácnutí přes ručičky - ovšem to bych mu je musela asi urazit ..... V bytě stoupala čára vysoké vody, kytky skončily v ohrádce, kafe u známých jsem pila následujících pár let v pochodu za dítětem, ke kterému přibyl časem bratr, sice poněkud menší razance, nicméně slůvko nesmíš bylo také spíš pobídkou k nežádoucí činnosti ...... dneska jsou kluci na prvním stupni základky a zatím mezi nezvladatelné děti nepatří - starší syn vykazuje znaky ADHD, ale nijak extrémní, má jednoznačně vůdčí schopnosti, schopnost jít si za svým, co vnímán jako jeho určitý nedostatek je schopnost ve svém zaujetí cílem respektovat ostatní. Teď mám roční dceru - kytky jsou v ohrádce, neb vyhazování a pojídání hlíny byla nezakázatelná činnost, vložení do ohrádky stejně jako synci vnímá coby trest a hlasitě ječí - ale oproti synkům je tu jedna změna. Když provádí něco nežádoucího hrozí prstíčkem a dělá nenene. Tak nevím, buď jsem neschopná matka, nebo rodím děti, jejichž ochota respektovat hranice je nízká - ale kdybychom všichni respektovali hranice a nikdy se je nepokusili posunout, tak nejspíš je lidstvo stále ještě ve stepích Afriky, popř. by naše evoluční větev dávno zmizela v propadlišti evoluce. Jen doufám, že ze svých dětí vychovám lidi, schopné zlézat své Everesty a ne pitomce, řítící se dvěstěpadesátkou po dálnici a demolující lavičky v parku ....