A tím živého myslím fakt ! živého !... je to poměrně dominatní, extrovertní a chytrý chlapeček + od narození navíc nespavec a nežravec, bez pudu sebezáchovy, s neexistující bezpečnou vzdáleností od maminky....=vražedná kombinace....
Nám Dr. Prekopová moc pomohla - terapie pevným obětím u nás zafungovala jako lusknutím prstů a bez ní fakt nevím nevím:(((.
Lituji dodnes, že jsem se k metodám a názorům Dr. Prekopové nedostala ještě před synkovým narozením.
Při stanovení mantinelů podle mé zkušenosti opravdu hodně záleží na temperamentu a povaze dítěte + k nezaplacení je příklad okolí - nám v tomto hodně pomohla školka - syn konečně viděl, že maminka pořád neprudí, ale že je prostě normální, že děti poslouchají dospělé - tohle se doma jako jedináček prostě od nikoho nemohl naučit... Není nezajímavé, že ve školce má pověst spolupracujícího a poslušného dítěte...
Já jsem kupříkladu neuznávala ohrádky ani jiné omezování v pohybu, ale zpětně už to tak nevidím.
Jediné fyzické omezení (pominu-li kočárek a autosedačku) syn zažil v podobě zavinování na noc - doproučeno už v porodnici proto, aby alespoň trochu spal, budil se svými vlastními pohyby téměř pořád..
Byt jsem byla částečně uzpůsobila (to považuji za normální - prací prášek nebude v koupelně na zemi ale někde mimo dosah, atp.) + současně jsem trvala na jasných hranicích - pokud bych však jejich nedodržování nekompromisně trestala, určitě bych už byla zavřená a synek buď v Klokánku, nebo bych ho ubila...
U druhého dítěte bych zcela určitě omezovala co to půjde a postupně hranice a fyzická omezení posouvala s tím, jak dítě vyzrává a je schopno nastavení pravidel zpracovat a respektovat....
Co se týče názoru o všestranném uspokojování potřeb, tedy že dítě je pak schopno tolerovat nároky ostatních osob, pokud jeho byly vždy uspokojovány - s tím se podle mne dá souhlasit, ale až od určitého věku - přesněji od doby, kdy je dítě schopno pochopit situaci že je "něco" za "něco" a ta je u každého jedince jiná...
Klidné a flegmatické dítě bez problémů počká, než si maminka dojde na záchod, sedě v nákupním košíku vybere potraviny v obchodě, přitom si bude spokojeně žužlat rohlík, nechá se v klidu přebalit atp. atp.... ale s neklidným a extrovertní dítětem bude stejná situace probíhat zcela určitě jinak....
Navíc - podle mého selského rozumu, pokud já budu 2-3 leté dítě a budu zvyklé, že vždy a všude za každých okolostní dostanu ihned to, co chci a najednou budu muset třeba chvíli počkat, určitě se mi to minimálně nebude líbit...
Další věc je taky povaha dítěte a maminky - troufám si charakterizovat se jako poměrně přísná, ovšem trpělivá osoba, ne však nadměrně tolerantní, a to je zřejmě kámen úrazu...
Jeden příklad z minulosti za všechny:
Já a moje živé neposedné dítě (3 roky)
vers.
má kamarádka a její o půl roku mladší klidný a flegmatický chlapeček (2,5 roku)
- moje dítě si (dodnes!) nesmí sednou za volat našeho auta bez dovolení a bez toho, aby na něj někdo dospělý viděl, ani když není nenastartované a je zamčená řadící páka
- její chlapeček klidně od malička sedá za volantem nenastartovaného auta a točí jím a zkouší páčky a čudlíky, zatímco ona nakládá věci do kufru
Vtip je v tom, že ona si to prostě může dovolit, já ne.
Moje dítě funguje na principu precedensu - tedy: mohu jednou, mohu vždycky. Když už jsem jednou mohl, tak PROČ NE TEĎ!!!
Její chlapeček funguje zcela jinak - tedy: někdy mohu, někdy ne, ale když teď zrovna ne, nic se neděje....
Nechci se rozepisovat o mém "boji"
(občas opravdu doslova) s ním a jeho povahou, bylo by to nadlouho, výstižná bude ale věta mého manžela, který kdysi, ve slabé chvilce prohlásil, když srovnával našeho synka a svého synka z prvního manželství:
"Honzík byl tedy strašnej, a to o něm tvrdili, že je hyperaktivní, ale Kubča, ten je ještě mnohem horší."
Do necelých 3 let s ním odmítal být doma sám na dobu, delší než cca 2 hodiny s tím, že by to nezvládl. Poprvé byl s ním přes noc beze mne ve 2 letech a 10-ti měs a to si vzal na pomoc i svou matku...
Zaplať bůh jsme přežili a naučili jsme se vzájemně se respektovat - teď mám doma 5-ti letého chytrého a šikovného chlapečka, který sice má své mouchy (kdo nemá, že?) ale v jádru je hodný a přímý kluk (i když i to je někdy síla)se kterým se dá domluvit, žádný "vyčůraný hajzík".
Zjistila jsem také, že na něj platí pozitivní motivace + vše co po něm požaduji v rámci možností a s přihlédnutím k věku (samozřejmě, že když mi v roce zdrhal k rušné silnici, dohnala jsem ho a dostal na zadek na můj vkus tedy dost) vysvětlit, objasnit, ukázat a sdělit případné následky... Zpočátku je to sice hodně práce a mluvení, ale ve finále se to 100x vrátí - v určitém věku (u nás tak až po 4-tém roce - každý den je znát
) pak už většinou stačí říct a vysvětlit věc jednou a dítě to akceptuje a je schopno sdělené respektovat a ještě informaci předat dál a není třeba jej zpětně kontrolovat
Cestou do pekel u nás byla striktně autoritativní výchova, založená na zákazech, přes které "vlak nejede" - která zase ale funguje u jiných dětí.....
Teď uvidíme, co bude dál