Re: nedávej si vinu

Promiň, ale co píšeš, je pitomost. Anorexií trpěla moje mladší sestra a dokud sama neuznala, že má problém, nikdo jí pomoci nemohl. I kdybychom ji k doktorovi odvlekli násilím, dokud se sama nechtěla léčit, nic by s ní nezmohl. Opravdu nestačí si promluvit a odvést ji k psychiatrovi.
Dodnes sestra tvrdí, že jsem ji z toho dostala já- starší ségra, která na rozdíl od matky nepořádala hysterické scény u každého jídla, neplakala nad její hubeností, nestresovala ji neustálým kontrolováním. Jenom jsem jí řekla, že je blbá, když si ničí zdraví, naložila jsem si svůj talíř a s chutí ho snědla. Určitě se toho sešlo víc, ale tvrdí, že v té chvíli jí docvaklo, že to s hubnutím přepískla, našla si dobrého psychologa a začala sedávat u stolu se mnou, když jsem po příchodu ze školy obědvala. A časem se nakazila a sem tam mi z talíře něco uzobla a pomaloučku se začala dávat dohromady.
Tvrdí, že to není o tom, že by neměla hlad nebo chuť, ale že se prostě zablokuje a není schopná to jídlo pozřít. A že pod čím větším tlakem se cítila, tím to bylo horší.