Re: Nevěřím !!

Souhlasím, každý si to musí udělat tak, jak to chce on sám. Nemá smysl přesvědčovat ostatní ani se řídit podle ostatních. Na to je třeba velkého sebevědomí a sebeúcty. Jsou samozřejmě rozdíly podle povahy dítěte i rodičů. Já osobně to mám podobně jako Ty. Trochu mne děsí strach rodičů ze "závislosti" dětí na rodičích. Já v tom vidím přirozený základ oboustranného vztahu, samozřejmě ta původní "závislost" se postupně vyvíjí a vtah se proměňuje. Zákonitě přijde doba, kdy se dítě osamostatní a s rodiči rozhodně už tolik času trávit chít nebude. Sama jsem měla takového "mamánka" a žasnu, jak se postupně sám odlupuje - nenásilně a až ve chvíli, kdy je na to opravdu zralý (a já taky . Kdybych na to tlačila dřív (třeba proto, že mi to lezlo někdy na nervy - fakt lezlo!), bylo by to kontraproduktivní. Jsem přesvědčená, že nasycení základních potřeb dítěte v útlém věku je předpokladem pro jejich pozdější samostatnost a sebevědomí. Tedy ne co nejdříve zvykat a otužovat, ale naopak neuspěchat, nasytit a pak to půjde sice možná trochu později, ale více méně samo a bezbolestně(a je jasné, že každý potřebuje ten čas trochu jinak dlouhý). A doufám, že se mi to nějak jednou vrátí - samozřejmě ne v podobě vděku dítěte, ale prostě jen doufám, že s toho základu bude moci čerpat v pubertě a třeba i celý život a ve vztazích... A mimo to jsem ráda, že jsem si to opravdu užila, protože jednak jsem dítě opravdu chtěla a prožívat vše s ním mne fakt bavilo (tady přiznávám prvek sobectví - prostě jsem chtěla být u prvního úsměvu, slova, krůčku... ale z toho jsem postupně taky vyrostla - teď už u všeho být nemusím a druhak moc dobře vím, že dítě není samozřejmost a ta doba se nedá kdykoliv vrátit, nahradit nebo zopakovat.