„Jsem dobrá matka, jen když nejsem unavená,“ řekla jednou moje pacientka léčící se pro únavový syndrom.
„Jakmile se nevyspím, je ze mě mizerná matka. Nemám trpělivost a křičím na děti. Nesnáším se za to.“
Všichni tušíme, že únava matek, pečujících o malé děti, je trochu jiná než běžná únava. Jejím podkladem je především dlouhodobá spánková deprivace, mnoho silných podnětů během dne, které jsou ale zároveň velmi monotónní, a deficit v emoční bilanci – ženy vydávají obrovské množství lásky, ale ne vždy dostávají pozitivní emoce zpět.
„Jdu udělat každoranní půllitr kafe, mléko a rýžovou kaši. Kuchyň je plná špinavého nádobí od večeře. Dítě řve. Uplynulo totiž deset minut, kdy má dobrou náladu z vyspání. Zacpu mu pusu kaší, ale odvrátí útok protiúderem. Vyplivne kaši tak daleko, že mi část spadne do hrnku kafe. Kafe vyšplouchne a udělá mi flek na tričku. Jdu ho tedy přebalit. Na přebalováku je ale hromada špinavého oblečení, jak se včera starší syn převlékal. Ach, byla jsem včera tak unavená… a nikdo jiný… Začnu třídit prádlo, a když přibouchnu dvířka od pračky kolenem, skřípnu tam synovi prsty. Místo procházky návštěva chirurgie.“ Doping kávou je nejběžnější. Horší jsou energetické nápoje typu Redbull, kterých jsou unavené matky schopny vypít několik za den. Také cukry působí jako rychlá vzpruha. Dojídání sladkých kaší a přesnídávek tak není nedisciplinovanost, ale pouhá snaha udržet se v chodu. Obezita je pak nemilosrdným krokem k začarovanému kruhu sebeobviňování. Vysoká míra stálého stresu bez výdeje energie vede k adaptaci, což se v praxi projeví jako velmi nízký krevní tlak, malátnost a pocit permanentní ospalosti. Tento „nízkotlaký stav“ je občas vystřídán návalem velmi vysokého tlaku – např. když se dítě vrhá pod kola auta, padá ze židle či strká cosi kovového do zástrčky. Podobně adaptovaný nervový systém mají např. piloti nadzvukových stíhaček. K malátnosti přispívá nízká variabilita podnětů – každý den je stejný, mění se jen intenzita stresu.
Většina žen vstupuje do nové životní role s těmi nejlepšími úmysly. Dokážou vyjmenovat celkem přesně, čeho chtějí dosáhnout – chtějí vytvořit láskyplné prostředí pro harmonický rozvoj dětské osobnosti, chtějí si vytvořit s dítětem pevné citové pouto, nechtějí se uchylovat k tělesným trestům apod., zkrátka chtějí vydat ze sebe pro své dítě to nejlepší.
Celkem rychle kriticky ohodnotí chyby u ostatních ve svém okolí, případně chyby ve výchově svých vlastních rodičů či rodičů partnera. Vyberou si to, co se jim líbí, a těší se, až budou moci své poznatky aplikovat.
Jenže realita bývá mnohem méně kreativní a o to více rutinní. Péče o malé dítě je nekonečná dlouhá pouť stále stejných úkonů.
Podívám se na dítě a zeptám se ho: „Copak jste dneska s maminkou dělali?“ Dítě odpoví: „Kakání, papání, oblíkání, bumbání, slíkání, čůrání, papání, spinkání.“ V čínské medicíně se tomu říká práce s vnitřním ohněm. S vnitřním ohněm musíme zacházet opatrně, podněcovat ho, abychom nebyly „studené“, ale zároveň nás může spálit a my se ocitneme v situaci vyhoření (burn-out syndrom). V tomto se názvosloví shoduje s klinickou medicínou. Pocit vyhoření u žen, které se dostanou do sociální izolace, je někdy popisován jako syndrom čtyř stěn. Sporný přínos má televize, zapnutá hned ráno jako kulisa simulující přítomnost jiného dospělého. Bez ní by žena byla často odkázána na celodenní konverzaci v citoslovcích.
Televize ale servíruje nepřetržitě obrazy „úspěšných žen se společenskou prestiží“ – herečky, moderátorky, hlasatelky, vědkyně, sportovkyně atd. Ženy, které jsou celý den samy doma s dítětem a pečují o domácnost, snadno propadají pocitům, že jejich práce je nedoceněná, a jsou konfrontovány s celospolečenským tlakem na seberealizaci.
„Všichni mi říkali – dítě tě nesmírně obohatí. Ve skutečnosti buď spí, nebo brečí.“ Všeobecně se předpokládá, že narození dítěte je obohacující radostná událost a čerstvá maminka musí být šťastná. Média prezentují obraz rozesmáté maminky s děťátkem na rozkvetlé louce, slunce jim svítí do vlasů a dítě se sladce směje. V reálném parku však ne vždy svítí sluníčko, v písku lze občas najít použitou stříkačku a v trávě jsou psí lejna. Romantizovaná a idealizovaná žena, plná lásky, odpouštějící a nesobecká, neexistuje a existovat nemůže, a tak jsou mnohé matky předurčeny k tomu, aby rozčarovávaly své okolí i samy sebe.
Člověk postižený depresí často popisuje svůj stav jako uvěznění v místnosti bez oken, z které nemůže odejít, ačkoliv dveře nejsou zamčené.
Tentýž pocit zažívá matka reálně každý den, bez ohledu na to, zda má depresi či nikoliv. Týká se to zejména žen z velkých měst, bydlících v bytě. Překvapivě velký vliv na vznik únavového syndromu má světlo a výhled. Tmavé byty, z kterých není vidět horizont a nebe, jsou jako stvořené pro propad do depresivní apatie. Ženy žijící ve světlých bytech s výhledem, na venkově nebo v domech se zahradou bývají tohoto pocitu ušetřeny.
Únava z rutiny, noční buzení s nedostatkem spánku a pocity selhání snadno vedou k syndromu mateřské viny – a ta funguje jako skluzavka do psychického propadu. Vyčerpání a pocit neschopnosti přerostou míru snesitelnosti a vyřadí ženu z provozu. V tomto případě ale nachází jen velmi málo pochopení v okolí. Vždyť nepracuje, je jen doma. Praktický lékař by měl postupovat cestou postupného vyloučení závažné somatické příčiny (anémie, infekce, poruchy imunity, systémové choroby, malignity). Diagnostika nebývá snadná, protože u únavového syndromu se může objevit zvýšená teplota, bolesti kloubů a svalů, zimnice, bolest hlavy, neurologické či zažívací potíže a jiné tělesné příznaky. Velmi často se nalezne dysfunkce štítné žlázy a nízký tlak. Potíže jsou pak hodnoceny jako důsledek těchto dvou nálezů, ve skutečnosti je pořadí spíše obrácené. Po úpravě psychického stavu se zlepší i tlak a srovná se štítná žláza. Náš hormonální systém je dokonale provázaný s psychikou prostřednictvím neuroaktivních steroidů, které ovlivňují náš mentální stav, náladu, emoce, paměť (ženy na mateřské si často stěžují, že zapomínají).
Po stanovení diagnózy „chronický únavový syndrom“ by měla být pacientka odeslána do ordinace psychosomatické péče. Pomoci může individuální i skupinová psychoterapie a osvojení si relaxačních technik. V terénní praxi je nejčastějším přístupem lékařů nasazení antidepresiv, které ale beze změny psychohygienických návyků a zlepšení spánkového a emočního uspokojení mají jen dočasný efekt, který spíše maskuje příznaky.
Hana Doležalová už na začátku devadesátých let upozornila na narušení tzv. koloběhu mateřskosti. Zatímco dříve se mohly ženy plně opřít o převzetí modelu péče o dítě své matky, dnes je to mnohem problematičtější. Odborníci toto přirozené kopírování nazývají imprinting a provádějí ho prakticky všichni savci. Imprinting v širších rodinách byla velká úspora času a energie, opírala se o tradice a vzájemnou ženskou solidaritu, např. vaření vývarů pro šestinedělku za plentou apod. Dnes dorostla generace matek z jeslí, která se snaží alespoň částečně obnovit přirozené mateřství. Musí se ale přitom spolehnout na svoje instinkty, literaturu a internet. Únavový syndrom matek postihuje přednostně aktivní přemýšlivé ženy, jejichž matky je nekojily a odešly brzy zpět do práce. Pacientky s únavovým syndromem jsou často agresivnější, mají tendenci ke zvyšování hlasu a hůře snášejí konfliktní situace. Tyto ženy večer místo odpočinku pracují na počítači nebo se snaží zůstat informované o okolním dění. Často popisují svoji neschopnost uvolnit se, jít včas spát. Ve fázi vyhoření pak někdy spí nadměrně.
Rada zní: hýčkat si své externí zdroje pomoci, matku a tchýni, případně namotivovat jiné příbuzné. Rovněž placená pomoc je tam, kde si žena sahá na své dno, více než žádoucí. Řečeno terminologií sportovců: Je třeba dávat pozor a nepřepálit začátek velmi dlouhé cesty zvané mateřství, která je sice namáhavá, ale stojí za to.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.