A je to tu. Po více než třech letech života to vypadá, že budeme na týden bez dítěte. Jsou totiž prázdniny. A babička by ráda svoji malou milou vnučku rozmazlovala na čerstvém vesnickém vzduchu v jižních Čechách. Hurará. Máma s tátou budou na chvíli zase jen ona a on. A budou si užívat. To si pište!
Dítěti nabaleny všechny nezbytné věci do cestovní tašky a přilehlých zavazadel, neboť co by si asi tak u babičky a dědy na venkově počalo bez svých panáčků, knížek a omalovánek, pastelek, puzzle, plyšových kamarádů... Kufr babiččina auta toho pobere spoustu. Je čas vyrazit. Máma zatlačí slzičku, táta ji chlapácky obejme kolem ramen, malá naskočí do své autosedačky v přistaveném voze a s rodiči už nechce nic mít. "Jedeme, babičko!" volá. A tak jedou. Týden volných večerů začíná.
Je známá věc, že mámy a tátové, pokud nemají po ruce nějakou hlídací službu, se spolu v prvních letech po narození dítka za večerním povyražením nikam moc nedostanou. U nás to bylo zrovna tak. Proto na týden bez dítěte, ač přes den oba pilně pracující, osnujeme velké plány. Hned první "slaměný" večer je na programu koncert Zlatého hřiba, rodinné kapelky bratří Fleků, našich známých. Koná se v hospodě u hřiště, těšíme se tedy na pivo a na společenství dospělých.
Po cestě několikrát zmokneme, přesto láskyplně kráčíme ruku v ruce a užíváme si, že se nám na nich nikdo nepohupuje. Přicházíme se zpožděním, zábava je v plném proudu. "Nejlepší adresa je uprostřed lesa," refrénuje zrovna Zlatý hřib při jedné ze svých pseudocountry vypalovaček. Před pódiem se to vlní, poskakuje, vytáčí do všech stran... A my nejprve zůstáváme poněkud zaraženě stát u dveří. Zdá se totiž, že vstupenkou na akci je alespoň jedno malé dítě, a očividně postačuje i takové, co je teprve u mámy v břiše. Počet malých, hudbymilovných návštěvníků a gravidních žen jasně převyšuje menšinu netěhotných dospělých. Na rovinu: Jsme zde jediní bez dítěte. A tak sotva odjela, už se nám po ní zasteskne. Jak by se tady asi naše malá tanečnice skvěle vyřádila...
Když se o víkendovém ránu (spíše dopoledni - brzké, dítětem vynucené vstávání je na pár dnů taky na prázdninách) probudíme, snažíme se rozpomenout, jak jsme si to vlastně žili ještě coby bezdětní. Jestli je něco, na co jsme zapomněli a co bychom rádi. Dlooouuuuuze se povalujeme v posteli. "Já už vím," zahlásí muž a odchází štrachat do mrazáku. Je tam. Já ji koupila, neboť jsem si na to v rámci příprav na týden bez dítka vzpomněla. Pistáciová. Mívali jsme rituál - alespoň jedno víkendové ráno ve znamení zmrzlinové snídaně v posteli, pistáciová bývala jasným favoritem. Pojídá se zásadně z jedné polévkové lžíce zvané bagr. "Víš, jak by se tohle líbilo Karolínce? Byla by nadšená, to ji musíme naučit," vypadne ze mě, když jsme se dobagrovali zhruba do půlky nanukového dortu. Představuju si, jaké by to bylo, kdyby sem teď svým jedinečným způsobem přidupala ze své postýlky. Jako to dělává každé ráno...
Hodiny před počítačem si vybírají svou daň: naše přesezené zádové svaly volají po protažení. I návštěva bazénu, celou naší rodinkou běžně adorovaného díky příjemné teplotě vody i vzduchu a perličkovým lázním a vířivkám, získává nový rozměr. "Hele, nechceš vyhodit?" s rozzářenýma očima povykuje můj muž, zatímco já se ho snažím potopit. (Dětská zábava, pamatujete?) Pak se zanoří pod hladinu, já si mu stoupnu na ramena ááá hoplá - letím. Stačím si ještě zacpat nos. "Já tě taky vyhodim," nadšeně vykřikuju po vynoření. "A co tobogan?" pokouší muž můj letitý dospělácký strach z této atrakce. "No, to teda nevim..." A už šplháme po schodech výš a výš a pak - prostě jedu. Jednou, dvakrát, třikrát... Čím dál rychleji. Blažený pocit uvolnění. Kam se hrabou vířivkové masáže! "To by Karolínka koukala!" radostně na mě volá můj spolujezdec, kterému to fičí ještě mnohem rychleji než mně (má už léty promakaný styl). Smějeme se, těšíme se.
Procházení ruku v ruce nás baví. Je to povznášející záležitost - být dva, uvědomovat si zase naplno, že jsme dvojice, pár. Neuklízíme, nevaříme. Couráme se večerními ulicemi a užíváme si to. Cílem jedné takové dobře promyšlené procházky je Národní divadlo. Prvně v životě usedám do hlediště "zlaté kapličky". Je to o poznání méně adrenalinové než jet prvně na toboganu, ale zážitek to tedy je. Derniéra představení Dobře placená procházka, kterou pro ND zrežíroval Miloš Forman, je fantastická podívaná. Nápaditá scéna, příjemné písničky divadla Semafor ze 60. let, skvělé aranžmá... V řadě před námi sedí holčička, tak pětiletá. Vydrží v klidu celé představení, pohupuje se ze strany na stranu, občas mamince něco povídá... Cestou z divadla potkáváme nedaleko našeho domova kamaráda, loutkáře a scénografa. Zve nás na dvě loutková představení pro děti. Kdy? Příští víkend. Jupí! To už opět budeme tři. A zase se půjde do divadla.
Ahoj rozmilí rodičové,
jsem smutná, pravila Karolína u stolu při pozdním popíjení čaje a pořádání kousku zmrzlinky. Jsem smutná, protože na mě choděj ty komáři! Prošly jsme dnes úvoz mezi borovicemi cestou k pískovně a komárů tam bylo bezpočet - to samé se opakovalo i cestou zpátky. Nemohla jsem Karolínu nijak moc bránit, neb jsem byla ověšená taškami s jídlem, pitím, osuškami, lopatami a hráběmi a podobně. Léto se zkrátka už letos nespraví, dočista jsem zapomněla, že jsou taky komáři, letos tedy přišel jejich čas. A ještě ke všemu - jako bychom si je přivezly i s sebou, večer na zahradě byli taky, takže jsme je musely s Karolkou při zalévání pořád plašit. A zase! říkala.
Pískovnu si užila, tedy po počátečních rozpacích z rybiček malých i větších, kůry a všeličeho plovoucího ve vodě. Pojď tam se mnou, říkala, trochu se rybiček bála. Pojď zas do bazénu, žadonila. Je to bazénové dítě a příroda ji mate. Nicméně, zato si užila stavění rybníčků, skákání ve vodě a běhání do vody s rozběhem. Na zítřek jsem jí slíbila houpačku a restauraci s džusem. (Ožila: Restauraci mám ráda! Pizzu a džus!)
Odpoledne nespala, chce si stále hrát, a až na ty komáry to všecko zřejmě nemá chybu...
Podle zpráv od babičky vše probíhá hladce. Krizové varianty dřívějšího návratu Karolínky domů jsou proto uloženy k ledu, do mrazáku ke zbytku pistáciové. Naše dcera si prázdninový pobyt očividně užívá a mně tak nějak naplno dochází, že její první roky závislosti na mamince definitivně skončily. Jako každý dosavadní předěl v jejím životě, i tento mě rozeznívá melancholií.
A tak cestou na RANDE (myslela jsem, že taková věc už se mi nikdy nepřihodí, ale "nikdy neříkej nikdy" - během dne mi v e-mailové schránce přistálo oficiální pozvání: "Za deset šest před Světozorem rande. Lístky kupuju já.") se mi vybaví jedna vzpomínka. Když byla naše malá ještě menší, přesně řečeno v roztomilém věku vratké, protože sotva naučené chůze a prvních zásadních prohlášení, rozeběhla se k nám, sedícím na pohovce, najednou se zarazila, podívala z jednoho na druhého a s největší vážností prohlásila: "máta". Jako rodiče jsme se tak stali jednotkou, ne máma a táta, ale máta jsme. Pro ni jeden, jeden celý svět, radost, bezpečí. A to se nám moc líbilo... Teď ale konec dojímání, rande začíná. Vystupuju z tramvaje a na zastávce čeká ON. Věřte, nebo ne, srdce se mi při pohledu na jeho úsměv rozbušilo nebývale rychle. Asi se taky na něco rozpomnělo.
Jestli na základě titulku čekáte nějaké pikantnosti z milostného života dítětem opuštěných rodičů, čekáte marně. Spíme. Vtom - někdy uprostřed noci, ve veliké tmě - rána z vedlejší místnosti. "Co to bylo? Ty spíš? Tebe to nevzbudilo?" přiškrceným hlasem ze sebe sypu otázky. "Nespim. Soustředim se," dostává se mi rozespalé odpovědi. Tandemově vstáváme a jdeme se podívat, co se stalo. Ani tma nedokáže skrýt spoušť, kterou napáchala police, jež se vyrvala ze zdi (pod tíhou květináčů a všelijakých svíček a keramických drobnůstek). Stojí pod ní televize, nyní zasypaná hlínou. Ta je ostatně všude, na zdi i na zemi. A střepy. "Pojďme spát, uklidíme to ráno, než vyrazíme pro Karolínku," snažím se k pohromě otočit zády. Najednou znovu rána, malá, ale zřetelná. A záblesk. Jde z televize. A druhý, třetí... Následuje akce: vypnutí pojistek, vypojení televize ze zásuvky, snaha o opatrné odstranění mokré hlíny, sesbírání střepů, zametání, záchrana toho, co zbylo z rostlin, přikrytí televize a její následný transport do sklepa poté, co přestala prskat. Je půl čtvrté ráno... No měli byste snad ještě pomyšlení na nějaké milostné hrátky?
"Není málo času, který máme, ale mnoho času, který nevyužijeme."
(Seneca)
Jedeme autem. Koukám z okýnka, fotím, posloucháme muziku. Cestou pro dcerku si uvědomuju, jak jsem byla před týdnem strašně unavená, vyčerpaná a těšící se na odpočinek, na dny bez ní. Teď se ze všeho nejvíc na světě těším na ni... Došlo mi, že ty rodičovské prázdniny byly skvělou příležitostí pro oprášení našeho partnerského života, pro opětovné uvědomění si toho, co nás k sobě před pěti lety připoutalo, osvěžení našich vzpomínek. Vyblbli jsme se, dostali chuť plánovat věci příští, spadl z nás balvan dlouhodobé únavy z každodennosti. Ještě před týdnem jsem si stěžovala, jak málo času na sebe máme. Pořád jsem remcala, ale - skutek utek. Teď tak nějak vím, že je to spíš o tom, jak dokážeme společný čas využít. My tři. Protože - marná sláva - bez naší dcery je už ten náš život tak nějak neúplný. Ať jsme byli během posledního týdne kdekoli, stejně jsme ji měli všude s sebou...
"Až přijedete, tak tu budu já na vás čekat. U babičky. A řeknu, že jsme byli plavat a měli jsme piknik na zahradě. A pečeme koláč," provolává naše malé štěstí, když jim telefonujeme z benzinové pumpy, že už tam za chvíli budeme. To teda určitě bude ten nejlepší koláč na světě!
Objednejte si v období od 22. července do 21. srpna 2009 předplatné časopisu MÁMA a já na jeden rok a získejte automaticky dáreček - deku s motivem Křemílka a Vochomůrky od frmy Kaarsgaren. Časopis si můžete předplatit i prostřednictvím internetu zde.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.